Krajina.

Září jest! A bílá stezka

úvozem jak pentle hezká

v dál se tratí, do zahrad.

Na konci, skal na útesu

v azur nebe z černých lesů

vykukuje starý hrad.

S plotů kol se révy chýlí.

V slunci časem motýl bílý

sedne do jich korunek.

Vedle skryty v šeru hnědém

při zdi samé voní medem

pozdní plody merunek.

Nad vějíř tam zimolezů

v tmavý někdy chochol bezu

střízlík vzlétne malinký –

– hvizdne – a pak v tichém štěstí

na ohnuté ratolesti

zobá černé bezinky!