KRAJINA.

Mám divnou, smutnou krajinu

stajenou v duše hlubinu

jak starou žlutou rytinu.

Přes třasoviska, přes lada

krvavě slunce zapadá,

tak smutně, těžce zapadá.

Na nebi mraků chumlení,

a na zemi stesk mrtvění,

tak úzkostný, tak jesenní.

Ni živé duše v okolí,

jen vítr skučí po poli,

starými klátí topoly.

A z domku, jenž pln záplavy,

do smutné, prázdné dálavy

kvil houslí vtéká třesavý.

Co v oknech, zřících do šíra,

poslední záblesk umírá,

tak dlouze, těžce umírá.

Mám divnou, smutnou krajinu

stajenou v duše hlubinu.

Zda vzpomínku? Či vidinu?

Ji viděl jsem? Či uvidím?

Jak s osudem je spjata mým,

že na ni myslím, o ní sním?