Krajina.

Mé srdce je jak pták, jenž v šerém hvozdě kvílí

a slabá křídla má, by vznes se do oblaků,

můj obzor temný je a plný černých mraků,

kam zřídka zapadne svit slunce zasmušilý.

Mí snové těkají za noci pustým sadem,

kde divé vichřice vrcholky stromů dují

a v spustlých záhonech otravné býlí bují,

jež moji předkové nechali ležet ladem.

Tam v tmavé chalupě sní moje bledá Paní,

jež bílé ohaře vypouští někdy z domu,

by vyli tesklivě pod šerou střechou stromů,

když v blízké vesnici vyzvání na klekání.

To kraj je tesklivý a plný divých křoví,

kde duše nemocná v svých smutných chvílích mešká

pod loubím jasmínů, z kad sálá vůně těžká

a divný zármutek, jenž na cestách si hoví.

Má teskná krajino! Já zapomenut hynu!

A se mnou veškery mé liliové hříchy.

Já marně žito sel a slzou kropil líchy.

Teď bloudím unaven v tvém fialovém stínu!

V tvých sadech spatřuji svou rozkoš zádumčivou,

však světlo měsíčné mé čisté zraky kalí,

mé smutné myšlénky se netopýry staly,

již plaše vznášejí se nocí mdlou a snivou.

Jak trapný je ten kraj, kde tolik kvésti chtělo,

já vím, teď pozdě je a slunce slabě září...

Ach, proč jsem nevzpomněl, že přijde také stáří.

Teď duše v aleji do hrobu klade tělo!