Krajiny.

Jsou krajiny, jež mluví k srdci básní,

a jiné, které mluví prosou holou,

a v obou mohou žíti lidé šťastní

i ti, kdo prošli losu přísnou školou.

Jeť víchem slaměným i aureolou

tvá duše nad nimi, co lze v nich čísti

tu květné ráje a tam sprchlé listí,

tu příkré tesy, pažit měkký tam,

tu manu lásky, tam žluč nenávisti...

Kdo středem jich jdeš, volíš si to sám!