Krajky.

„Ty krajky, hleďte jen, jsou jako padlý sníh,

jak z lehkých pavučin se chvějí v rukou mých,

jak na ně hleděti a nevzdati se snům

o kouzlu toilett a neslyšet jich šum?“

A já zatím vidím v duchu

hřbety hor a holé skály,

krahuj vzkřikne v mrtvém vzduchu,

jako hruď, když bolesť pálí.

Po skalách si vítr stýská

v zoufanlivé melodii,

a ta kleč tak smutná, nízká,

jak když v bolestech se svíjí.

Vidím pole, vidím práci,

zápas, pot a slzy lidí –

což zde žijí jenom ptáci,

kteří nežnou, aniž klidí?

„Ó, viďte, krásné jsou! Mně přišly právě dnes,

můj úbor ozdobí na první letos ples,

jen na ně pohlédnu: zde hvězda a tu květ,

hned slyším hudby vír, a světla zřím a let.“

A já vidím chatrč chudou,

jak se k skalní stěně tlačí,

okénka dvě září rudou

planou v noc, jež s hor se mračí.

V dáli zní už zvonky jara,

a tu ještě zimy hrana,

do rána ta chýže stará

bude sněhem zasypaná.

A co chrání její stěna?

Světla kmit a přítmí šedé,

na loži kdos v koutě stená,

starý, černý kocour přede.

Žežulka si z hodin kuká

do ticha, jež jako vkleté,

a u světla něčí ruka

jenom plete, plete, plete...

„Ó, kéž tu zima již, ten sladký plesu čas!

Jste nudný, jděte mi! Nač myslil jste to zas?

Jste mlád a vážný tak – nu, kolik je vám let?

Tak usmějte se přec! Jak, Bože, krásný svět!“