Krakonoš.

Zapomněl jsem dětských časů,

na pohádky, na hastroše,

na princezny zlatých vlasů,

na krále i Krakonoše.

Žití bouří opravdivě,

láme sny a blaho maří,

dříve žili jsme tak snivě,

nyní víc a víc jsme staří.

Pohádky se probořily

v bezdno vezdejšího žití,

babičky juž zatočily

vlákno pohádkových nití –

shaslo slunko jasných bájí,

pohádek a starých zvěstí,

nad hlavou se třepetají

sudby s napřaženou pěstí –

Všecko mizí, všecko zmírá,

květy spadly tváří bělu,

břímě tělo, srdce svírá,

mraky táhnou nyní k čelu.

Z haraburdí, prachu, cárů,

z bezedného v koutě koše

vytáhl jsem trochu čmárů

o velmoci Krakonoše.

Zase jednou po letech

vytáhl jsem za pačesy

Krakonoše bájný dech,

jeho zlato, jeho lesy,

zase jsem se rozpomenul

na bájný ten divů most,

který byl se s nebe sklenul

a zas k nebes modru rost’;

jaké divy modrých hor,

které Krakonoš kdy činil,

všude vnikal jeho zor,

že se nikdo neprovinil,

aby nevěděl to on,

který vládl na horách,

před nímž hory svah i sklon,

spád i údol měly strach.

Nerozuměl nikdy žertům,

pány tlouk’ i robotníky,

posýlal je ke všem čertům

nebo věšel na hřebíky,

nebo kozel chlupatý,

jenž jej nosil na vycházky,

vinníka vzal za paty,

hodil na hřbet bez otázky,

smí-li, pán-li dovolí – –

a juž přes vrch, přes doly

letěl s bídným vinníkem

po obzoru velikém,

ve velikém chvatu

přes města i chatu,

přes komíny, přes vodu,

přes celinkou přírodu...

Než pan kozel dolů sletí,

chci vám, drazí, pověděti,

co jsem nalezl v knih koši

o přemocném Krakonoši. –

Jako vždy, zas jednou znova

Krakonoš se světem bera,

do blízkého Ochranova

přijel skoro za večera.

Pokynul – kozel se ztratil;

sám se v pána proměnil.

Střevíce třpyt žlutý zlatil,

punčoch párek bílý byl,

spodky modré, kabát šedý,

bílá vesta, klobouk hnědý,

pod nímž jako malý snop

do světa se díval cop.

Nesl látku na kabát,

modrou jako nebe jasné,

ametyst kdy v záři pad’,

jako dívky oči krásné.

Zastavil se hnedlíčko:

„Hej! Kde krejčí a jak slove?“

,Mistr, prosím, Klubíčko,

tamhle v budově té nové

zrovna vedle školy, pane!

Račte přáť si něco šíť?

To, co jiným, vám se stane,

okrade vás jako lid,

za šat věru nestálý

nestoudně vás napálí.‘

Krakonoš se pozasmál,

poděkoval – a šel dál.

Přišed k mistru Klubíčkovi,

zaklepal a vešel směle.

Uprostřed stůl trčel nový,

mistr s brylemi na čele

hleděl, tu-li knoflík scházel,

nějaká snad paráda,

tovaryšům rány sázel

na hlavu a na záda,

jako vladař, jako král

na stupínku nízkém stál.

Mistr: diblík vyžilý

v šafránovém oděvu,

nohy se mu kroutily,

pysky jako do zpěvu,

na vysedlé lícní kosti

smutné stopy života,

jakých vetkala tam dosti

jeho bezdná lakota.

Lakota, již každý znal,

vrabec v letu se jí smál,

kamení, jež v potoku

ztrácelo se v hluboku,

větrů tichý, smutný kvil,

kterým kolem hlaholil

a se nesl ve chvatu

přes paláce, přes chatu.

K tomu vešel cizinec!

Návštěva je vzácná věc,

pro našeho mistra zvláště.

Dosud šil jen pro známé

spodky, kabáty a pláště,

vše, co kolem vídáme,

šil jen pro své občany,

pro měšťanskou elitu

zimníky a kaftany,

jak měl psáno na štítu,

který visel na ulici – –

odznak, mistra hlásající.

Nyní přišel cizinec!

K tomu nesl s sebou látku,

drahou, přeskvostnou to věc,

že pan mistr ve svém zmatku,

v užasnutí nad ní stál,

a že dlouho trvalo,

než se zákazníka ptal,

čím má sloužiť – nedalo

mu to, by se nedotekl

za sebou jí kolikrát,

by jí k světlu nevyvlékl

líp se na ni podívat.

„Poručte jen, vzácný pane,

hned se po vůli vám stane –

Ah, ta látka – jaký skvost!

Bude-li jí jenom dost!“

„Na čamaru polskou dosti!

Jedu brzy na hody – –

přijedou tam vzácní hosti

s čamarami v závody.

Pro čamaru pošlu k vám,

pane mistře, do neděle.

Naměřte mi nyní sám,

aby padla hezky v těle!“

Mistr měřil Krakonoši

na čamaru z látky modré,

zatím tovaryši hoši,

bujné děti z chasy bodré,

s ním se dali do hovoru,

jak to na světě juž chodí.

Lépe, když se místo sporu

řeči, třeba klepy rodí.

Mluvilo se, mluvilo,

co kdy bylo, nebylo,

co kdy bude, nebude,

pro chudé i nechudé,

co je kde a proč a nač,

co jsme byli, nebyli,

proč je v létě zpěvná ptač,

v letu pestří motýli,

proč se v zimě všechno skrývá

a ptač proč pak nezazpívá –

mluvilo se, mluvilo,

co kdy bylo, nebylo,

v řeči přišli také hoši

ku hor králi – Krakonoši.

„Jářku,“ řekl cizinec,

„to je přepodivná věc:

Krakonoš prý umí všecko.

Promění se v malé děcko,

v dědka s hlavou kostrbatou,

v labuť bílou, v loutku zlatou,

všecko, na co vzpomene si,

dovede prý udělať,

mračí se, že vše se děsí,

nebo zas se umí smáť –

inu, já řku, všechno, hoši,

možno jest prý Krakonoši.“

Všichni do smíchu se dali,

za břicha se popadali.

„Pravda, pravda!“ křičeli,

„my ho také viděli!“

Také mistr Klubíčko

v řehot se dal hnedlíčko:

„Já řku, vzácný pane hosti,

takých Krakonošů víc:

chlubí se až do sytosti,

ale nedovedou nic!

Krakonoš je poběhlík,

jaké věšeť na hřebík,

tluče hubou, víc než umí,

praničemu nerozumí –

bídák, o jakém jen víte;

však ho možná uvidíte!“

Ještě víc se zařehtali,

za břicha se popadali;

ještě smích ten zazvonil,

když se pán juž poklonil,

vycházeje z dílny ven,

s návštěvou svou spokojen.

Kráčel z ulic, za chaty,

kde juž kozel chlupatý

čekal věrně na vladaře,

by jej nesl v horské páře

k sídlům, jež jsou plna zlata,

perel, drahých kamenů –

kam i slunce zlaté chvátá

i hvězd světlo v plamenu.

Mistr zatím ruce mnul,

že tak pána natáhnul,

smáli se i z chasy bodré,

že jim zbude z látky modré...

Na dělníky spánek šel,

mistr toho neviděl,

lampa všecka čadila,

mistra látka kouzlila;

táhlo k ránu – nastal den –

mistr dosud nahrben,

šil, až oči přecházely,

celou noc, den potom celý –

noc a den a na novo,

až vše bylo hotovo.

Měla býti neděle.

Krakonoš se pozvedl

se své horské postele,

na kozla si vysedl,

v dobrém, řídkém rozmaru

jel si pro svou čamaru.

Když měl přijeť ku městu,

postavil se na cestu,

foukl, kozla začaroval,

otočil se do kruhu –

a juž sobě vykračoval,

přeměniv se – na sluhu...

V zadu cop a v předu bradu,

rudý nos a bradavici,

klobouk černý s kytkou vzadu,

knoflíky se blýskající,

uši dlouhé, chlupaté,

šosy dlouhé, cípaté –

a tak dále, jak to bývá,

když jde sluha mezi lid –

a se cestou vrtí, kývá,

vznešenějším chtěje býť.

Vešel k mistru Klubíčkovi,

zaplatil mu za čamaru

samý dukát žlutý, nový,

nežli mzdy, víc bylo daru.

„Pane mistře, tu je plat!

Půjdete-li do hor modrých

na podzim se podívat

ve průvodu hochů bodrých,

mého pána skvostný byt

máte také navštíviť.“

Poroučel se sluha bodrý,

zmizel kdesi na silnici,

táhl za ním oblak modrý

a smích hochů vítězící.

Mistr ruce mnul a výskl –

tovaryšům ruce tiskl:

„Hoši, ještě pozval nás!

Jak jen první podzim bude,

řemeslo necháme chudé...

půjdem’ do hor, do hor zas,

jako každý rok se chodí,

když se mlhy doly brodí

a pláč rosný padá rázem

a nám z ruky jehla na zem...“

Přišla doba jeseně,

zažlutalé spadlo listí,

jako na tom vřeteně

nahnilá ta nitka svistí.

Umřely juž písně, zpěvy,

rozlétla se z krajů ptač,

přišly doby bez úlevy,

smutný vzdech a kvil a pláč.

V Ochranově chystali se

na návštěvu brzíčko,

tovaryši vydali se,

uprostřed nich Klubíčko.

Přišli do hor, které plály

jako smaragd nad nimi,

posněžený výš i v dáli

a tu tmavý za nimi.

Na skalině rozložili

údy svoje k odpočinku,

ze soudků si natočili

mělnického dobrou sklínku,

krůtí nohy pečené,

vařené i smažené,

ovoce i jiná jídla

před očima jejich řídla.

A dí mistr: „Na návštěvu,

na návštěvu volnou duší

cestujeme pro úlevu,

najedeni, jak se sluší.

My tam jísti nebudeme,

ale jiné nahrabeme!

Haha! Jářku, hoši moji:

na co jsme to zapomněli!

Kde pak má tu díru svoji,

palác z drahokamů celý?

My se, bratři, nezeptali,

kam nás zve a k sobě loudí –

smáli se a jen se smáli

jako při vtipu, když proudí!“

Na skalisku mistr seděl,

pokukoval, hloupě hleděl,

kolem něho tovaryši

stáli teď a byli tiši.

Jak tu sedí,

jak tu hledí

tovaryši páně,

rozevřela

houšť se celá,

rozpukly se stráně,

a z nich kozel ohromný

vyřítil se s Krakonošem

před národ ten přeskromný

s prázdným soudečkem a košem.

Poznali v něm zákazníka,

v Krakonoši, pánu hor,

jako Jiřík na Jiříka

na sebe se díval sbor,

spráskl ruce Klubíčko,

na kolena padl svoje,

pro zemi pak hnedlíčko,

pro nebe i pekla zdroje –

pro život i pro spasení

prosil sobě odpuštění,

že juž nechá lakotnosti,

že se v žití obrátí.

Krakonoši ku radosti

nikoho že nezkrátí.

Marna řeč a vzdychání:

„Učiníš mi pokání!“

Kozel funěl a se chystal

k jízdě, svému pospasu,

ve vzduch čistý jako krystal,

mistr chyt’ se ocasu

a tak letěl na ocase

bez hnutí a beze slova,

až kde v modrém, vzdušném jase

kynuly zdi Ochranova.

Krakonoš se musil smáť

nad podivným lidí losem,

za mistrem kdy hochů řad

vykračoval s dlouhým nosem...

„Mluvte o mně s úctou, páni,

a pak jsme si vyrovnáni!“

Co se dále přihodilo,

vypravovať nebudu,

rozumí se, že co bylo,

přineslo jim ostudu.

Ale mistr Klubko za to

v nenávisť vzal všecko zlato,

podporoval sirotu,

chuďasy a žebrotu,

a když přišlo pokušení,

kozla vzpomněl v okamžení,

zaháněje lakotu.

Podíval se na hory,

zapomínal na vzdory,

podrobil se, vytrval,

dokud čas mu žití dal –

toužil k horám modravým,

jež ho k žití přivedly,

vítal modrý jejich dým,

záblesk slunce přibledlý.

A hor témě kvetlo vzduchem,

Krakonoše země bodrá,

země bájí s písní ruchem,

země skvoucí, věčně modrá... –

Toč se, toč se, kolovrátku,

příze zlaté se toč hezky,

objasni mou rodnou matku,

rodný, zlatý kraj můj český,

toč se, toč se po rodinách,

vejdi v síni za vrátka,

ať je po vsích, po dědinách

po tobě zas památka!