Krakonoš.

V krkonošském šerém lese,

v tajemném, jak z pohádky,

švarné děvče z horské vísky,

oči – úsměv přesladký,

ručkou šuká pod křovisky –

ej, jaké to krásně ryzky,

lišky, klouzky s kuřátky!

Pilně listí odhrnuje,

bystře zkouší poblíže:

tam se rudý kozák směje,

tu – pod mechem – lanýže.

Štěstí dnes jí věru přeje –

hle! ty pěkné koloděje,

ažaž s košem obtíže!

A kus dál těch krásných hřibů,

že se na ně směje zrak;

holoubků a máselníčků –

je to, bože, za zázrak!

Tam zřít mléče a tu špičku,

jelenic tu ve klubíčku

a modráků celý mrak!

Košíček už sotva nese –

do mechu ho postaví:

setře s čílka potu hrachy,

šáteček si napraví.

Ej, co náhle vzkřikla strachy?

Myslivce zří pohled plachý,

mládenec to svéhlavý!

Věru švarný je to jonák!

Černé oči, černý vlas,

tváře jako malované,

a ty vousky, a ten hlas!

Srdečko až dívce plane,

přec však prosí: „Pusť mě, pane!“

Prchnout nelze pro úžas...

Och, co se to s ní jen děje!

Kde ten starý, šerý hvozd?

Divy světa! Vidí – žasne:

jakoby byl z půdy vzrost’,

střechy jako slunce jasné,

zámek zlatý!... Čarokrásné

stěny, brány samý skvost!

A ký háj to kolem zámku!

Vidí růží celý les,

po slavíku v každém keři –

och, ty písně, och, ten ples!

Tu se zpěvný potok čeří –

člověk vidí – neuvěří,

neuvidí – co zří dnes!

Proštřed háje růžového

deštěm perel v oči blýsk’

posázený ametisty

nádherný jí vodotrysk.

Perly prší růžím v listy,

na pěšinkách však jich místy,

že by král si nad tím výsk’!

A tam, pod růžovým keřem,

z lilijí hle, vonná lož...

U ní s děvou krásnou stane

královský pán – Krakonoš!

„Hle,“ dí – zrak mu láskou plane –

„tvým to, děvče milované,

jen svou ručku v moji vlož!

Buď mou žínkou, buď mou paní!

Zvedni ke mně očka přec!“...

Ach, jak chví se ruka její –

věru krásný mládenec!

A slavíci kol tak pějí,

a ty růže vůni lejí,

vodotrysk jí zvoní v plec –

Oko však se nepozvedá,

tichounký jen zvučí hlas:

„Pusť mě, pane, do mých strání

– na kratičký aspoň čas –

pro matčino požehnání –

bez něho tvou býti paní

nebyla bych šťastnou as!“...

Dořekla a ručku stisknul

v chvíli té jí Krakonoš...

A kol všecko zmizelo jí:

zlatý zámek, růže, lož –

samotinká v lese stojí – –

Košík zvednout už se strojí:

zlatých hub pln její koš!