Krakovu oslavujícímu Adama Mickiewicze.

Jal bych byl doma, mně se zdálo chvíli,

kdy lesem praporů a v křiku slávy

kol sochy Adamovy valné davy

se rozjásaly, jakby mořem byly.

Já cítil, co v Něm velkosti a síly,

co těchy, světla v těsný žalář tmavý

můž’ roků řadou věštec, jak On pravý,

lít svému lidu ve chábnoucí žíly.

A z vřavy zástupů má duše spěla

tam k Vavelu, kde jistě v chvíli této

se hrstka prachu Jeho pozachvěla.

Ó šťastné město, ať se dní neb stmívá,

ó šťastný lide, vzplá zas vaše léto,

spí králové... On v srdci lidu zpívá...