Král a kněz.

Král k biskupovi obrátil svou řeč:

„Můj kněže, zítra posvětíš mi meč!

Mám velká vojska, věřím v jejich sílu

a v dělbě světa žádám svého dílu!“

Děl na to biskup, zachmuřiv se v tváři:

„Jsou vrahové a lupiči a žháři,

kdo výbojnicky cizí země ničí!

Krev jimi prolitá až k nebi křičí! –

Co postavila loupež, zvrhnou časy!

Tak mluví z dějin varující hlasy:

Král Alexandr na svá mladá léta

strach, hrůzu nosil po třech dílech světa

a hýčkán zdarem, pěstí proti právu

až do Indie zanášel svou slávu,

a kdy svět před ním klonil se jak třtina,

dal prohlásit se za Božího syna. –

A co duch dějin dále o něm píše!?

Že tvůrce svého nepřečkala říše!

A v novém věku Napoleon prvý

svět hnojil kostmi vojsk a kropil krví,

své orly nosil po všech světa koutech

a jařmil národy a držel v poutech,

a trůny rozdával, jak se mu chtělo. –

I jeho štěstí krátký konec mělo!

Co bitvy daly, jedna zvrhla zcela,

až pod ranami Francie se chvěla

a strůjce bitev opuštěný v hoři,

jak vězeň zhynul na ostrově v moři!“

Král dupnul. – Kněz i slovo jeho mizí – –

Sto tisíc smrtí táhne k zemi cizí!