Král a pes.

Již dlouho dešťných peřejů

zní jednotvárný plesk,

je noc, a někdy zalítne

v tmu její děsný blesk,

ozáří na mžik moře střech,

i starý pražský hrad,

i starce, jenž jak v domov svůj

jde k němu... z krčmy snad.

A vody proud jak dopadá

na dlažbu – plesky! plesk!

tak buší žebrák do brány

svou holí – třesky! třesk!

A vždy, když ruka poumdlí,

mu tělo klesne hloub,

však on se znova vzpřimuje,

by stál zas jako sloup.

„Otevř mi, králi Rudolfe!

jsem povždy vzácný host –

hlad sežírá můj žaludek,

mráz pálí v moji kost.

Jsem ještě básník... otevři! –

teď nebes celá báň

je korunou, již jedenkrát

jsi vložil na mou skráň!“

Však ze vnitřku se v odpověď

ozývá drsný hlas:

„Jsi žebrák-Ii, přijď za dne sem,

jsi chlastoun – vem tě ďas!“

„Zlolajná hubo, ucpi se!...

já básníků jsem král! –

dej znamení, nechť polnic zvuk

mě slavně vítá dál!“

Déšť houstne, proudy lejou se

mu v rozedraný šat –

jak hledí v noc tak lhostejně

ten starý pražský hrad!

Kvil vichrů stíhá pády vod,

jen v hradě ticho jest –

tu hafan k starci přiskočil

a líže skřehlou pěst.

„Aj, znáš mě jako čtenáři

či jako Karlův most? –

buď rád, žes jenom bestie

a člověčenství prost...

Hú! jak se blesky křižují

a vysmívají tmám! –

adé, ty hrade kamenný,

já přece nejsem sám.

Co je tvých polnic prázdný zvuk,

když zaburácí hrom?

tvůj přepych vedle přírody,

kde třeba nic než strom?

Tvé zlato bledne při blesku,

tvá moc, jež mocí much –

adé, mě bleskem provází

a hromem vítá Bůh!“

Pes popadá ho za rukáv

a vede dále jej,

a žebrák za ním krok a krok

skrz živlů děsný rej.

Hoj, on je básník – přístřeší

si teplé kreslí v snách...

v tom věrný pes co hosta už

jej do své boudy vtáh’.

Sám před boudu se položil.

„Tak dobře, jen mě střez:

já pořáde jsem básníkem,

tys král a on je pes.“

A sotva hlavu naklonil,

již ve snů říši pad’ –

jak hledí v noc tak lhostejně

ten starý pražský hrad!