Král a šašek.

Kdys na pavlán ve slávě celé

vystoupil Jiří král;

leč pod korunou zlatou v čele

mrak starostí mu stál.

Z dum vyrušen byl zvonků hraním –

to z kukle rolničkové za ním

brat Paleček se smál.

„Oj, milý brachu,“ zvolal kníže,

„teď k sobě sám jsem děl,

že koruny té skvoucí tíže

mi přinesla jen žel,

že měl jsem vyměnit si záhy

za čapku tvou ten klenot drahý,

jenž trním v čele tkvěl.

Hle, pro tu kukli zvonečkovou

bych neměl válčit s kým

a denně piklů přízi novou

by neutkával Řím,

zrad neznal bych ni han a kletby,

mně pod rolničkou stále kvet by

jen žert a smích a šprým.“

Však zavrtěl jen prudce hlavou

druh vtipný na tu zvěsť,

že zdobu zvonků třepetavou

rozkýval v bujný chřest.

„Ne, ne,“ řek vážně, „bratře králi!

Tou směnou bychom vyzískali

si oba malou čest.

Já pod korunou ve dne v noci

bych vesele si ved’,

však čelit panstva zbujné moci

bych věru nedoved’,

ni mařit pletich římských přízi,

ni chránit zemi zloby cizí

a spoust a han a běd.

A když bys viděl vrahů ruku

té země štěstí rvát,

zdaž v rolniček bys doved’ zvuku

ty na rtech úsměv lhát?

Ne! Šašek já – ty král jsi pravý –

jen v stínu Jiříkovy slávy

můž’ Paleček se smát.“