Král Alboin.

V bitvu kníže Němcův Alboin

Volá krále Kunimunda;

Padne vojsko, padne král vojín,

Jata i dceř Rosamunda;

Vzejde kolem smrti bledý stín,

Nad tím plesá vítěz Alboin.

V smutku stojí růže nad hroby,

Hořem hlavu níže kloní;

I žel krásně plyne od roby,

Z moře oka slzu roní;

Shýbá se a otce béře v klín,

S plesem na to patří Alboin.

K Rosamundě vítěz přikročí,

Od mrtvoly kyne vstáti;

V slzách děva rychle vyskočí,

Ticho jme se anjel státi.

„Tys má choť!“ a zbraní máchne zpět,

Otci setne hlavu: „Na pamět!“

Vzdychne děva z duše hluboce,

Ňádra se jí mocně vlají;

K Alboinu zírá divoce,

Ohněm city v oku plají;

Z otce hlavy ještě krev kapá,

V líci Alboina úsměch hrá.

„Staniž mi se hlava koflíkem!“

Volá v chladné ve krutosti;

A již hladí soustruh lebky lem,

Rovná jeho nerovnosti;

A ten koflík, hlava předrahá,

Slzou hořkou smáčen – pro vraha.

Slavná hostina je v plápolu,

Všecko v divém kvasí ryku;

Ze lbu koflík nešen v hlaholu

Podlé Kanibalských zvyků;

Divý Alboin pak vyjde v před:

„Rosamundo! piji na pamět!“

Větev hromem sťata ve květu,

Krásné květy rychle vadnou;

Krása děvy již je v odletu,

Jemných citů ohně chladnou;

Ona v temné chodí pečery,

Kde ti hadi sídlí s ještěry.

Opět volá vůdce Alboin

Langobardy na zem Vlachů;

Hrůzu chová jeho mysli čin,

Zemi krásnou vidět v prachu;

Gepidi a Sasi, Volhaři,

Bouří jako vlci, ohaři.

Vlach se poukrývá do slují,

V ohni jeho vísky, města;

Divé hordy kudy veslují,

Zhouby tam a smrti cesta;

Pánem země Alboin je král,

V skutku vidí, co si v mysli přál.

A boj v kvasy opět změněný,

Réva počne věnce plésti;

Alboin tu v duchu zjařený

Koflík ze lbu velí nésti:

„Nuže, slavně koluj líbý med!

Rosamundo, připij na pamět!“

Ticho Rosamunda stanula,

City nevlní se k právu;

„Ještě žádám, Rosamundo má!

Rozmnož tuto dnešní slávu!“

A dceř ve lbu otce bere med:

„Alboine! piji na pamět!“

Rosamunda nejde v pečery,

Temna jest jí síně kvasu;

Sídlit nejde s hady, ještěry,

Ti se krouží z jejích vlasů;

Proměnil se mladé růže květ,

Žhavý drak již bere zhoubný let.

Přes tichou noc bledá luna jde,

Spánek snes se k Alboinu;

K loži slabé světlo zamihne,

Rosamunda stojí v stínu;

A tu na popraží temném zář

Ve dvou mužů padne dýky, tvář.

Malým dechem shašen světla zdroj,

V loži kruté slyšet vzdechy;

Marný, marný Alboina boj,

Ještě lkají slabé dechy:

„Rosamundo! – znám tvé duše jed!“

A noc černá zavzní: „Na pamět!“