Král duchů.

Ký pozdní to jezdec větrem a tmou?

otec to s dítětem, domu jedou;

synáčka milého v náručí má

a tiskne a hřeje a objímá.

„Mé dítě, což úzkostně tak se děsíš?“ –

„„Tatíčku, což krále duchů nevidíš?

hle krále se srstí a s korunou!““ –

„Mé dítě, jen vodní to páry jsou.“

,Pojď dítě milé, pojď ke mně sem!

zde krásně si spolu pohrajem;

má louka je pěkná, květnatá,

a máti moje má šat ze zlata.‘

„„Ach táto, tatíčku, slyšíš-li nyní,

jaké mi král sliby tajně činí?““ –

„Spokoj se, mé dítě, a bázně nech;

suchéť to listí šumí po sadech.“

,Pojď, dítě zlaté, pojď jen se mnou,

mé dcerky ti pilně sloužit budou;

mé dcerky, ty v noci tance mají,

ve spánek tě tancujíc uzpívají.‘

„„Ach táto, tatíčku, což nevidíš

těch dcerek králových tam vody blíž?““ –

„Vidím, vidím to, mé dítě milé:

vrby jsou to šeré a vyhnilé.“

,Aj rád tě mám, jsi švárný, musím tě mít;

a sám-li nepůjdeš, chci síly užit!‘ –

„„Ach táto, tatíčku! již po mně sahá,

král duchů již v moci své mne má!““

I hrůza jest otci a dává se v cval,

své úpící dítě v náručí jal;

přijíždí do dvorce v mysli traplivé,

leč dítě v náručí již – neživé.