KRÁL FRYDRYCH. (PROSLOV.)

Pozornýma poslyšte ušima,

Z dávnověkosti co harfky mé

Hlásati vám budou strůny zvučné;

O bitvách, o krutém lásky želu,

I o skleslé síle, zašlé slávě.

Byla bitva strašná bojována

V obličeji stověžité Prahy,

Na temenu šírém bílé hory;

Byla bitva hrůzná, boj byl strašný,

Čech tam stál naproti bratru Čechu,

Oba pro svého se bili krále,

Potokem se valila krev z hory.

Bílá hora co Medea druhdy

Byla dítek svých zbarvená krví;

Břinkot zbraně krkonoš[s]ké hory

Opětovali ze vzdálí strašný,

Po dnes ještě v bledém lůny svitu

Ohlásují hájové to Čeští;

A kdy poutník v temné noci kráčí

Po temenu šírém bílé hory,

S hrůzou patří míhati se stín

Nad svym hrobem; temnou noci zavzní

Brzo „Tábor!“, časem zas „Marija!“

Dvěstokrát přikryla krutá zima

Bílou horu bílým příkrovem;

Dvěstokrát vyvstalo pestré kvítí

Na hlubokém bojovníků hrobě,

Od těch časů do dnešního dne.

Vystavěli kapli na temenu

Bílé hory; hlásá zvonu hlas

Tichem jitřním krajině vůkolní

Ze sna probuzené, u oltáře

V oběti že kněz bude vzdávati

Bohu díky, křesťanstvo že vítěz

Přispíváním jeho vyšlo z boje. –