Král Honza.

Za sedmi horami

žil starý král,

ve srdci svém nosil

veliký žal,

z vůle Hospodina

že nedostal syna,

jemuž by dědictvím

říši svou dal.

Jen dcera spanilá

jak růže květ,

trochu mu sladila

hořkou číš běd.

Však kahan života

sotvaže blikotá –

a král se chystal již

na onen svět.

Než ale dobrý král

na věky shas‘,

k národu pozvedl

otcovský hlas:

o ruku dcery své

zápasit juny zve,

věnem i říš bude

ve stejný čas.

Když Honza uslyšel

královskou zvěst,

pomyslil: Králem být

jest jiná čest,

než dříti se s volky,

brambory jíst, vdolky

a na svém bydle mít

mozolnou pěst.

Volečky u žlabu

hned nechal stát,

rychle se přistrojil

v sváteční šat,

vydal se na cestu

pro říš a nevěstu

na starý sídelní

královský hrad.

Tam již byl junáků

shromážděn pluk,

veselý z oken jej

uvítal hluk,

neb hrdlo nevzal král,

tomu kdo nevyhrál –

každý pryč mohl jít

zdravý jak buk.

Král vstoupil s dcerou v sál,

jdou k junům blíž –

a pohnut promluvil:

„Dcero má, slyš!

Otcovský utiš bol,

dle srdce muže zvol,

ať hlavu dostane

má drahá říš!“

Princezna spanilá

pozvedla zrak –

líce jí hořely

jak vlčí mák,

přelétla junů řad,

jeden jí k srdci pad‘:

na Honzu kynula...

„Nuž staň se tak!“

Ještě té noci byl

svatební kvas,

jedlo se, pilo se

až v ranní čas,

korunu na hlavě –

tonul Honza v slávě,

že každý, kdo ho znal,

nade vším žas‘.

Pak šťastně panoval

bez počtu let,

stloustnul a zlenošil –

synů měl pět,

rozmnožil vojáky,

dal razit zlaťáky

a byl též ochrancem

uměn a věd...

Ač pod svou korunou

prázdnou leb měl,

ničeho o chybě

té nevěděl,

neb ku své pohově

pořídil si nově

rady a ministry

mudrckých čel.

Když skonal Honza král,

oplakán byl,

v synech svých ale dál

národu žil,

vládcové byli z nich,

po otci měli břich,

ministry každý měl –

sám jed‘ a pil.