Král. (I.)

V síni nádherné na pyšném trůně,

v skvostné řase drahých hermelínů

sedí král. Co hvězda na koruně

zlaté žezlo ve královském klínu.

Kolem krále zástup věrných sluhů,

k nohám chýlí pokorné své šíje,

a jak bouře z šedomračných luhů

z královských úst hněvný rozkaz bije:

„Chci ho zříti, rozdrtiti bleskem:

lid mně bouří, nenávisť mu vnuká.

Buď ho pod nohy své strhnu leskem,

aneb pokoří ho strašná muka!“

Letí dvéře ranou ze stěžejí,

mladý, slabý jinoch hrdě vchází.

Vážně k trůnu jeho kroky spějí,

vážnější je pohled doprovází.

V ruce chví se nástroj zlatostrunný,

záchvěvem se rozvlní v něm zvuky,

avšak jako žaloba hřmí v trůny

každé v strunách spočinutí ruky.

Hněvem v oku král mu v cestu hledí,

blesky srší ze svraštělých tváří:

„Smrť i spása ve tvé odpovědi! –

mluv a haj se vládci, písničkáři!

Zpěv tvůj ničí úctu dlužnou králi,

hněv mi seje v zatemnělém lidu;

avšak blesk můj zasáhne i v dáli –

střez se, krále vyrušiti z klidu!

Přísným trestem stíhám nepřítele,

v prachu chci ho zříti u svých nohou,

kdyby blesk měl místo srdce v těle:

královskou moc blesky nepřemohou!

Leč kde vidím pokoru a sdílnosť,

povznáší ji z postranního kouta

k slávě svatá králů neomylnosť,

jako škůdce v žalář vrhá, v pouta.

Mluv!“ Zaplálo vězně oko snivé,

oheň prolet’ rozechvělou myslí:

„Odpovím ti, králi, v písni dříve,

odpovím ti, zpěv můj pochopíšli!“

Klesla ruka – struna zazvučela,

tichne král a blednou páni řadou –

jako rosa píseň rozechvěla

vonných kalíškův se myriadou.

Spluly tony jako v píseň matky,

obletnuly jako dítko v klínu. – –

Výkřik! padá závoj tonů sladký,

běda! vrah se vedral v domovinu...

Jak by v chýže plamen lil se tokem,

jak by matka tiskla dítě k sobě,

jak by těšila je vlhkým okem,

jak by v jedno ústa slila obě.

Náhle, jak kdy vrah se k matce žene

s děsným rykem, se strašlivou mukou,

zaúpěly struny rozechvěné –

zda jí vyrval dítko z vlídných rukou? –

Vzdech se vine z prsou ledovatých,

královo se čelo vážně mračí. –

Znova ruka tone v strunách zlatých

a se rtů se nová píseň tlačí.

„Skácen trůn a žezlo krále tíží,

sešlapáno práce osení...

Vrahové se kvapně ve vlasť blíží,

krví obětí svých zroseni.

Starý vladař zůstal na bojišti;

a jak svoje mládě orlice

věrný národ dítko chrání, tříští

pouta zajatého dědice.

Zničen vrah a svatý mír se vrací,

mladý král již řídí žezla třpyt,

nadšen volá lid svůj k nové práci,

přisahá mu volnosť, blahobyt.

Tehdy zavzněl jásot všeho lidu,

tehdy klnul král se v pohnutí:

,Nechci míti na okamžik klidu,

zaslechnuli jedno vzdechnutí!‘

Král ten žije, ne však jeho slovo,

národ volá, však on neslyší –

jestiť příliš nízko hrdlo lvovo

a král příliš žije ve výši.

Však byť hlavou dlel až v říši blesků,

a byť stokrát hlouběji lid stál,

přec ho svrhne z purpuru a lesku,

dřív čím byl, tím opět bude král!“ –

Jako dravec po oběti

s trůnu tyran k vězni skočí,

lesklé dýky z pasů letí,

vztekem soptí pánův oči...

„Spoutejte ho, v žaláři nechť hude!“

Povržlivě pěvec k vládci hledí –

„Jednou přece volnosť vládnout bude

a svou překvapí tě výpovědí!“