Král. (II.)

Den usíná a západ krví pláče.

Po moři nebes svítí opět perly.

Duch sproštěn pout se vznáší jako ptáče,

v tmu noční zakopány jeho berly.

Okénkem nízkým, starou, hustou mříží

zlehounka luna v temnou kobu shlíží.

Na slámě muž. Ne více svěží kmen,

jen podťatý. A jeho líce zvadlé

se v těsném hrobě těchto vlhkých stěn

jak obraz smrti jeví na zrcadle.

Na rukou řinčí těžké okovy,

že děsný lomoz vráží v tvrdé stěny,

že chví se mrtvý základ budovy –

jen na trůně zřít není ještě změny.

Ni duch se nemění a ve žaláře hrobě

jest volnějším než král v své zlaté kobě.

Jen držte pevně! Povolí-li mříže

a spoutaný lev sprostí-li se pout,

snad by se z klidu vyrušil zas kníže,

snad v rukou lidu ocit’ by se soud.

Snad trůn by nesnes’ potom lvího hlasu,

snad pochoval by krále ve rumu –

jen držte pevně! nebojte se času,

že zvedne pochodeň kdy rozumu...

Usnula záře na okénku –

duch jasný nedbá o světlo.

Usnulo jedno slunce venku,

v něm tisíc sluncí rozkvětlo.

Na pravdách svých se dále nese

a chrám svým tužbám zakládá

a na něj píše: „Milujme se!“

a světlem svým ho opřádá.

Však slyš! Ký hluk to náhle síní bloudí?

Snad procit’ král a odpůrce své soudí,

snad naostřil už katanům svým meče,

snad v plesu dlí a – krev mu zvolna teče...

V ráz vězeň na nohou a bije do dveří.

Byl sen to jen? Jak nerad uvěří!

Leč opět hluk se blíží dlouhou síní,

juž slyší hlasy, poznává je nyní –

hoj, prudce víří v žilách krev!

„Toť druzi!“ Nová síla v tělo kvapí –

v ráz přeláme svá pouta lev

a vlhkou půdu krví ran svých skrápí.

Rachotem hromu dvéře vyletí

a v hrobku padá záře pochodní –

„Kde jest, kde jest? Sem v naše objetí!

Jsme opět lidmi, opět svobodni!“

A s miláčkem svým lid se zpátky žene,

jak příval šlehající do hrází.

Slyš, králi, slyš ty vlny rozbouřené –

jaké tě mučí nyní obrazy? –

Král! První vlna se stolce ho smetla,

trůn povalila, žezlo na kusy...

Nevidíš, pane, pochodní těch světla?

že král se z klidu vzbudit nemusí?

Ne hněv, ne zášť, sám sebe zbavils křesla.

Vzdech lidu neslyšel jsi v orgii,

však když lid v bouři provolal svá hesla,

tuť chví se, sketa, že ho zabijí.

Již sražen zástup v trůnní síni,

meč napřažen – jediné máchnutí!

Čím budeš, králi, čím jsi nyní?

V prach povalí tě lvovo dechnutí.

Máš panstvo, kde tě brání? Dráby –

Na první výstřel utekly ty baby!

V tom kvapně bledý muž před zástup skočí:

„Mně jedinému pomsta náleží!

On nocí žaláře mi vázal oči

a ruce spoutal těžkou otěží –

on v duši vraždil nadšení a plamen,

on vládl katem jen a řetězy,

však svobodný duch rozpoutal svých ramen –

nuž, vládce, pohleď v oči vítězi!

A slyš můj soud! Tys vraždil rukou bědnou,

tys hubil pouty volnosť, právo, lid:

buď svoboden, bys poznal také jednou,

zda větším krále chuďas může být!“ –