KRÁL JINDRA.

Král Jindra ztratil korunu

a zavolal si blázna:

„Pojď, šašku, musím se trůnu,

má hlava je tak prázna.“

Vzal šašek housle do ruky,

měl v nich tak divné noty –

„Když chceš jim vládnout bez muky,

pojď ke mně do roboty.“

A tu, jak dříve s bláznem král,

teď s králem chodí blázen,

a kde si sed’ a k houslím hrál,

byl Jindra trudu prázen.

A usedli si v hospodě,

tam zpívali až k ránu:

že lidé žijou ve shodě,

když mají víno v džbánu.

A usedli si na trhu,

tam zpívali až k šeři:

jak trudno dívkám v noclehu,

když hoch se zpronevěří.

A usedli si pod hradem,

král zpívá tam až k noci:

jak nádherný z hvězd diadem

noc královna má v moci.

Tu paní k oknům přisedly,

zpěv k srdci jim se loudí:

„Já jsem ten měsíc vybledlý,

když pustou nocí bloudí!“

Pak sedli už jen na mechu,

král zaplakal si v dlaně,

a blázen pravil v útěchu:

„Tak poslouchají maně.“