KRÁL JIŘÍ PODĚBRAD A LEGÁT FANTIN.

Na stolci Čechů nejslavnější král,

ryzí ten diamant, král Jiří stál,

kol něho panstvo nedočkavost jímá,

jaké poselství legát nese z Říma.

Bylť Fantin samým králem poslán tam,

by vyplel rozsetý o Češích klam,

teď přišel – v tváři mír, mstu do úpalu,

a nad pokorou klobouk kardinálů.

„Od otce, jenž smí kleti provině,

tvé zemi zdar a blaho jedině:

tvá zem, jež unavena, až bůh brání,

by kvetla v míru zas, to jeho přání.“

„To poselství,“ dí král, „mi lahodí;

toť s přáním mého srdce závodí:

by štěstí země té dozrálo v míru.

Tož, prosím, mluv, jak slovům tvým dát víru.“

A Fantin počal: „Bůh to soudem změř –

tvá zem: to rozsápaná divá zvěř,

kdy koulí zčervenalým vášní okem,

a běda ovci, jíž dostihne skokem!

Krev páně nápojem vám z kalicha,

by měla závoj loupež všeliká –

a kdo by zřít chtěl peleš antikrista,

zde nehledal by dlouho dozajista.

A přec jest mírný svatý otce žal,

nebť král zem církvi vrátit přísahal:

a aby nepropadl církve soudům,

tož jistě přivtělí ji Říma oudům.“

Zmračil se král, však řekl s poklidem:

„Co slíbil jsem, to vždycky plnil jsem;

krev kostnická mi nelpí na svědomí –

a jiný soud mi není povědomý.“

„Jaký to výklad!“ legát zděšen dí,

„nad Říma soud – kdož vznešen býti smí?!

Řím béře sliby, kdy jmenuje krále –

Řím rozhodne, kdo být jím může dále.“

„Jaké to poselství?“ král vpadne v řeč.

„Tvůj jazyk Řím-li poslal v seč,

by s tebou zašermoval, kardinále –

k tomu si nezvolili Češi krále!“

Zakmitnul legátovi okem blesk:

„Kdo, ne-li papež, vznes’ tě v trůnu lesk?

Tys Čechy slíbil vrátit církvi zase,

a nevrátil’s: to se ctí srovnává se?“

Zaplanul posměchem ve tváři král:

„Tu slyšte, pánové, co legát prál!

Váš rozum krále vybrat nedostačí –

vám čekat dlužno, jak se Římu zráčí!

Já o čest dbát? Aj, smělý legáte,

vyť v Římě český stolec neznáte;

bezectnost na něm nikdy nevídáno –

co však jí římský unes’, světem znáno!

A nyní rci, ty ctností zrcadlo,

jaké to poutko z tvé cti vypadlo,

že u papeže v Čechův službě stoje,

na krále jich pokoutně strojíš zbroje?“

„Co Otec rozvázal, to rozvázal,

a ten – slib nesplnit mi přikázal;

ty však jsi jiný v slovech, jiný v cviku,

a kletba zahřmí křivopřísežníku!“

Král počal na celém se těle chvět,

a trhnuv jílcem, zas jej vrazil zpět,

a hlasem, jak by volal k soudu věky,

dal Římu v odpověď své duše děky:

„Vy velkou máte hrůzy zásobu,

že nelze vtěsnat světy do hrobu,

že síla chodí pravlastními kroky

a volné těžko změnit na otroky.

Kdy však vám svědomí dál nestačí,

jste nejslavnější slov vykládači,

tož v Čechách svoji jsme!“ – Král zdržen stěží,

sic by byl mečem prohnal prsa kněží.

Však netrvalo jenom málo let,

a Jiří král byl za to z Říma klet,

a než se zase jaro rdělo květem,

král Jiří válčil za to s celým světem.