Král Karel a Pancéř ze Žampachu.

Když po otci král Karel ujal vládu,

řád zemský stih’, všech prázden otěží;

nejeden z týnů rytířských a hradů

na sídlo vražd se zvrh‘ a loupeží,

A v rotě rytířských těch odbojníků

nejhůře proslul Pancéř z Žampachu;

on zloděje a žháře měl v svém šiku,

sám obecného plodič postrachu.

Žaloby lidu den co den se množí,

že rytíř Pancéř se svou čeledí

přepadá kupce, dvory, a jich zboží

odváží plenem v hradu svého zdi.

I zvolal král, jat hněvem spravedlivým:

„Již čas, bych mrzký onen ztrestal pych!“ –

Sám vypravil se s vojem pomsty chtivým,

a v málo dnech pověstný Žampach stih’.

Znamení zvučné dáno polním rohem,

a blíže hradeb stanul hlasatel;

několik hlav se zvedlo nad ostrohem,

a hlasatelův výzev k hradbám zněl:

„Ve jménu krále zovu hradu pána,

by se vší chasou na milost se vzdal:

v svém hradě Pancéř nedočká se rána –

tak vůdce náš, král Karel, přísahal.“

A kolik hlav se zvedlo na parkáně,

tolik, hle! vzduchem zafičelo střel;

jsou všecky namířeny k jedné ráně –

a k zemi mrtev klesl hlasatel.

Žalostí rozlítil se tábor celý

nad hanebným těch zbojcův úskokem;

však pomsta kvačí již; král Karel velí

neodkladným hrad ztéci útokem.

Byl krutý boj; však před početím rána

již konec zápasu a odporu;

hrad ztečen jest, i roztříštěna brána,

a vojsko plesně vtrhlo do dvoru.

Kdo živi zůstali, jsou pozjímáni,

a každý z padouchů těch v pouta dán:

jak sketové se vzdali bez zdráhání,

jen jeden vzpouzel se – sám hradu pán.

Lesknoucí zbroj, kol šíje řetěz zlatý,

tak stál zde Pancéř v plné nádheře;

ač přemožen a nepřítelem jatý,

nezapřel Žampašského rytěře.

„Já doufám,“ děl, když předveden byl králi,

„že po rytířsku se mnou naložíš,

jakož i těm, kdo při mně věrně stáli,

by kým se křivda děla, nesvolíš.“ –

„Král s loupežníky, věz, nevyjednává,

s takými lidmi jedná právo jen;

však nežli propadnul jsi moci práva,

slyš ty, i každý, kdo ti podoben:

tys druhdy věrně sloužil svaté víře

a hrdinsky vždy hájil rodnou zem;

za to jsi pasován byl na rytíře

a vyznamenán zlatým řetězem.

Teď na sprostého zvrh se loupežníka,

rytířskou hrubě poskvrnil jsi čest;

v tvých rukou místo meče – vládla dýka,

v tvých ústech místo věry – klam a lest.

A já mám po rytířsku jednat s tebou? –

Nuž ano, jednu prokážu ti čest;

řetězů zlatých ovšem nemám s sebou,

však mám, co tebe více hodno jest.“

Domluvil král, a s ošklivostí spolu

konopnou oprátku mu hodil v týl;

kat po té chopil jej a na vrcholu

rozložitého stromu pověsil. –

Tak Pancéř netušené dosáh’ výšky

uprostřed rovnocenných druhů svých,

již kolem něho jak obrovské šišky

se větrem klátí stromu na větvích.

A Karel soudě, odboji a zradě

že trest ten stačí k jiných výstraze,

část mužstva nechav na dobytém hradě,

s ostatním nazpět hnul se ku Praze.