Král Knut.

Na břehu mořské úžiny

stál v středu svojí družiny

Knut, starý dánský král;

juž večer byl, a větrů kvil

s šedinou jeho hrál.

Tu každý, v srdci teskný cit,

zřel v dálku schýlen na svůj štít,

jak mlhou kraj se tměl,

tu Kanut kmet svou ruku zved’

a k moři takto děl:

„Ó valné moře, bouřný šum

tvých hlaholů a tvojich dum

já záhy slyšel hřmít,

když nehebkou mně kolébkou

byl otce starý štít!

Já dítě na tvém břehu hrál,

z tvých tesů lesklé škeble bral,

v tvou dálnou zíral pláň;

a půtkou zmdlen v chlad tvojich pěn

jsem nořil palnou skráň.

Tys před mou první výpravou

svou kápi zvedlo mlhavou,

vln ukrotilo dav,

a v červáncích kol plachet mých

jsi stkalo zlatohlav.

A když jsem získal korunu,

svých otců used’ na trůnu,

já k pomoci tě vzal,

mých zbraní čest i slávy zvěst

tvé vlny nesly dál.

A ve hradu když kamenném

na retu našem plamenem

plál pohár vína pln,

tu v bardů zpěv se mísil řev

tvých rozbouřených vln.

Pak v nových bojů nový hluk

tvůj svůdný šum, mých rohů zvuk

mne lákal poznovu;

teď nosí zem až v nebes lem

tíž mojich okovů!

Ó valné moře bez mezí,

i ty zkusíš mé řetězy,

jež hodím na tebe!

dej odpověď, kdo věčím teď

od země do nebe!“

A v smíchu řetěz Kanut zved’,

plál zpupnou pýchou jeho hled,

když patřil na vln rej,

a znovu dál se z hloubi smál

a v moře hodil jej.

I zavzněl pokřik družiny:

„Jen Kanut král náš jediný,

svět šírý – jeho trón!

i moře val teď v pouto vzal,

kdo věčí nežli on?“

Však poslyš! – z dálky jaký ruch!

jak na dně moře bouře bůh

by svoji hlavu zved’,

teď v hloubce zas jak hromu hlas,

a Kanut náhle zbled’.

Zář blesku vzplála krvavá,

vír proudu zbarven do tmava

teď roste jako zeď,

řve víc a víc jak tisíc lvic –

slyš! moře odpověď!

A ze dna kal a z hlubin rmut

se valí blíže, kde stál Knut,

slyš! zařval proudu rej,

teď výše vzlet a pouto zpět

mu vrazil v obličej!

A nová bouř a nový jek...

Ó proč se nedal na útěk

za pány Kanut král,

když ocean, teď král a pán,

se z hlubin děsně smál?