KRÁL OTAKAR.

Tam na Moravském poli

již ležel dnes Otakar

nah, černým potřísněn prachem,

jejž smýval krve jen var,

ten ušlechtilý jelen,

jejž uštval sterý chrt,

a korunu mu s hlavy

přec servat nemohla smrt.

Ran sedmnáct měl v prsou

a v srdci jedinou z nich,

tu nejhlubší, tu žhoucí,

z níž oštěp dále tíh’

až do Čech, do srdce země,

v ně jako blesk se vklál,

co od Dunaje strašný

a příšerný hlas se smál.

Kdo mrtvému se rouhal,

kdo nahé tělo mu rval?

Tos ty, ty, Šenku divý,

ty pse! – a on byl král!

Tys ve své zvířecí pýše

se ještě hrůzou třás’,

zda mrtvý král své oko

přec neotevře zas.

Noc vzešla letní, těžká

a lehla v kole si

jak velký, hustý stan smrt

jenž pne se nebesy,

a pod ním vítěz Rudolf

již bez soka spal dnes, sam,

a zkrvácený Dunaj

jak fena se lichotil tmám.

Již půlnoc zhoustla černá

jak krev a pokryla zem,

je mrtev již, kdo byl raněn,

a mrtvý ležel něm,

noc, pole, všecko spalo,

a král a sluha též,

roh dolkal píseň smrti

a ztichla smrtelná řež.

Kol páchla jen plíseň krve

a prachu ulehlý vír,

v něm zabořen těžkou hlavou

spal mnohý bohatýr,

a hvězdy, živé hvězdy

se třásly unyle,

jak těžkou mlhou krve

též divoce opilé.

Tu náhle jako z hrobu

se ozval rohu hlas,

kdes v daleku smutně, temně

se půlnočním nebem třás’,

a za ním vpadl jiný,

jak z kraje smrti by spěl,

jak od Čech dálných by letěl

vše volat k životu chtěl.

To příšerná je hudba,

to duchů hrozný je voj,

ti nesou sem novou sílu

a nový hlásají boj,

ty rohy hrají dále

a blíž se nesou a blíž,

tou žalnou, slavnou písní

se odmyká hrobů skrýš.

Jak od země by české

voj nový mohutný táh’,

chtěl zpříčit osud bitvy

a po boji zas práh’,

hřmí kotle, štíty řinčí

a jako bouře dech

ty voje valí se blíže

a mečů blýská z nich žeh.

Jak těžké ořů hnáty

by bily o tvrdou zem,

jak železná by jízda

se nocí valila sem,

v ryk koní ostruhy chřestí,

zní kovových puklic třesk,

hvizd kopí, jako praská

ze mraků černavých blesk.

Tu slavným císaře vojem

jak vítr zavanul děs,

a mnohý hrdina statný

teď na štít bez moci kles’,

„to mrtví jsou,“ si šepce,

„je míjí hrobu zmar,

ti v pomoc Čechům táhnou,

je živ zas Otakar!“

Až k Rudolfovu stanu

ten černý průvod se ved’,

na loži seděl císař,

byl jako sníh alpský bled,

po meči sáhl chvějně

a kde se šeřil mu štít,

a cítil mrazivým proudem

pot s čela na ruku dštít.

Však nikdo neotevřel

ten stan, kde císař bděl,

jen slyšet venku hluk davů

a koní, zbraní a střel,

ten dál a dál se nesl,

jak vzdálené bitvy ryk,

až v mrtvé noci usnul

a na věky opět znik’.

Vždy tišeji rohy hrály

jak duchů šepot a kvil,

jak vzdechy uštvané země,

jež nemá více sil,

jen umřít chce, jenom spáti,

když umřel její král,

jen umřít a jen spáti

spát mrtva s ním dál a dál.

Vstal celý císaře tábor

a hotov k boji byl zas,

i rozžžali strážné ohně,

plál do dne až jejich jas,

ty ohně mžely nocí,

proud Dunaje jimi se skvěl,

jak novou krví českou

by jeho hřbet se rděl.

Jen Šenk, vrah králův, klidně

jak ze mramoru stál,

o kopí opřen dlouhé

je hladil a se smál:

„Tys lev byl, králi, já jen

byl podlý, ničemný pes,

však lev je mrtev, mrtev,

a já jsem pomstěn dnes!“