Král Otakar.

Král Otakar ležel na poli,

byl zkrvaven a blátem zbrocen celý –

v daleku rohy hlaholí,

kolkolem strážné ohně se chvěly.

Král Otakar ležel na poli,

prsa tak krvavá, tvář měl tak bledou, –

ty rohy tak dutě hlaholí:

to ti čeští zrádní páni z bojiště jedou!

Kdo, králi, vezme tvou korunu,

kdo, králi, zvedne tvůj štít?

Tvůj synek je malý, tvá žena chladná,

svůj lid jsi zašlapal, šlechta je zrádná –

co z tvého království má, pane, být?

Koruna leží ve blátě,

meč zlomen, helma je v půli –

Ó, čeští páni, komu jste to vy,

komu jste to udělali k vůli?!

Až svitne zoře, až svitne den,

tu korunu někdo si zvedne,

tvůj meč, jak je tak zkrvaven,

vypadne z ruky ti ledné –

Králi, tvou korunu někdo si zvedne!

ale kdo zvedne tvůj zlomený štít,

kdo z prachu a bláta tvůj ubohý lid?

Slyš, český králi! vstaň a pojď se bít! –

Uprostřed mrtvých jak ležel co kmen,

z královských prsou se vydral sten,

uprostřed mrtvých to zařinčí v ráz:

to český král v zbroji se zvedá zas

a v oko žár, v líc krev se vrací bledou:

„Hoj vstávejte! budem se bíti zas! –“

I zvedají se mrtvoly –

a král naslouchá v hluchou noc

jak v dáli rohy hlaholí –

„Hoj, vstaňte! to můj český lid

nám táhne na pomoc!“ –

A teď se zvedl jeden trup

u nohou králových, naslouchal v dáli,

pak na krále upřel líci tak bledou:

„Ó pozdě, pozdě vzpomínáš, králi! –

to ti tvoji čeští páni z bojiště jedou. –“

I klesl král, jak v bouři klesá dub.