KRÁL POUŠTĚ

Žil v poušti lev,

jehož řev

plašil člověka, zvířata, ptáky a plazy.

Strach padal z večera na poušt i na oasy.

Děl orel, pouště vládce:

– „To zvíře mi tu disciplinu kazí

mého stádce.

Až skončí boj armáda moje skvělá

se sveřepými supy,

dojde i na rebela,

který mne tupí.

Velezradou je vinen.

Ale teď aushalten und weiter dienen!“

Všecka sláva – polní tráva:

armáda orla na útěk se dává...

Za krále pouště provolán je lev.

Zpěv

svobody ho hromem provází.

Ozvěnou znějí zelené oasy.

Hrob faraonů, na němž měl orel stan,

za sídlo královské novému pánu dán.

S vrcholu pyramidy hledí dolů k brodu,

kde hloupá stáda čeří v Nilu vodu.

A jak tak s výšin kamenných se dívá,

zrak jihne mu a zachvívá se hříva.

– „S bohem buďte, mladosti mé dnové,

svobodný love,

kdy býti lvem značilo lví mít spár.

Ta pyramida danajský byl dar.

Oč šťastnější je tam ten tygr v houští,

Canaille! – a já se nesmím ani hnout!“

Tlumený řev, rachot vzdálené bouře,

doznívá v strašném zívnutí.

Mlčí dvůr v uctivém pohnutí.

Na to hyena, své bílé brvy mhouře:

– „Klid, Vaše Veličenstvo, račte se spolehnout

na služebníky svoje oddané,

jim přísluší péče o poddané.

Od toho jsme tu my splňovat Vaše touhy.“

A za okamžik králi u nohou

válel se tygr široký jak dlouhý.

Mír zavládl pod pouště oblohou.

Ale hyena přes zákon svého rodu

na hody královské vychází dolů k brodu.

A, šelma, bloudí podél nilských vod,

hledajíc, co by králi bylo vhod.

Pro dvora potěšení záhy byl odpraven

po tygru jaguár, pardál, a ten a ten.

S hrůzou se dívá poušt na tuto tichou práci.

Klid hrobu faraonů se do lví říše vrací.

Řev krále pouště, svobody echo malé,

se zachovalo jen sem tam v oasy skále.

Však propadalo konfiskaci.

Větrové pouště zametly lví stopy.

Poušť zná jen plaché gazely. A zlomyslné opy.