KRÁL ŠALAMOUN.

Když pochovali krále Šalamouna,

všel prorok do své chaty a psal takto:

Jsem chudý, nuzný, raněno mé srdce

jest u vnitřnostech, postem poklesají

kolena moje, tělo moje vyschlo,

jsem na posměch jim, když mě uhlédají,

hlavami svými potřásají nad mnou –

však Hospodinův hlas všel v nádobu tu

a jeho soud se snesl na můj jazyk.

Ó Hospodine, kdo se uhne tobě?

A kde je skrýš před hroznou rukou tvojí?

Dí propast, moře, hory: u nás není.

Národy soudíš, poražení kruté

učiníš, hlavu potřeš panující

nad mnoha krajinami, vyměříš dny,

cíl položíš, jejž člověk nepřekročí...

Jest mrtev. Pochován jest podle otce

ve městě Davidově. Hlahol trub a kotlů

už dozněl, poslední to sláva jeho.

A nad rozpuklou číší žití jeho

dí Hospodin: Dnů vlády dal jsem jemu

převalný počet, on však kosti svoje

naplnil hříchy mladosti i stáří

a přidal viny k vinám poděděným

po otci svém. V prach lehly kosti jeho,

však viny shrnu v hlavy rodu jeho

a odplatím. Neb já jsem spravedlivý.

Synové jeho přízně hledat budou

u nuzných, ruce jejich vracet budou

svou loupež; v posled rod ten před svým časem

vyťatý bude, ratolest pak jeho

se nebude už nikdy zelenati.

A rozmnožil jsem celý rod ten jeho,

však rozmnožen jest pod meč.

Máť Betsabé, jež vzala berlu z ruky

chorého krále Davida, by vtiskla

ji synu svému, ženiny a ženy –

ty všecky odvrátily srdce jeho

jen k Astarot a modle Molochovi.

Jho lidu stíženo, a služby tvrdé

jsou učiněny těžkými, a břímě

vloženo na něj; biče dopadaly

na dvanáctero kmenů israelských,

jež zaúpělo. Král však stříbra složil

jak kamení a cedrového dříví

jak fíkoví, jež planě roste v nivách.

Utiskal nuzné, opouštěl i chudé,

dům zloupil, ale nestavěl ho.

Byl nedůvěřiv, úskočný a lstivý,

neb ve všem dědicem byl otce svého;

zvuk strachu v uších jeho byl, že zhoubce

i v pokoje čas berlu vezme jemu,

a meče očekával ustavičně.

Byl nazván moudrým – tak psal Nátan prorok

i Achiáš, psi, kteří jídávali

chléb z ruky jeho, tak jej nazval Chiram,

král Tyrský, Sáby královna i všichni,

jenž poznali ho: neboť nezdobila

jej sláva bitev, ani palma míru,

povaha hrdá, ani velká duše,

ni přátelství, ni láska – ale moudrost

kde nalezena bývá? Ne vždy slavní

jsou moudrými, aniž vždy rozumnými

jsou dlouhověcí. Miloval též slávu

hlav obnažených, pokrčených šíjí,

cest poházených palmovými listy

a uším jeho příjemně zněl jásot

a hlahol trub – však poslední květ v poli

je pyšnější v té čisté slávě svojí

před okem moudrých.

Duch jeho těžce ležel nad vší říší:

jak zraněný kůň, který v bitvě klesl

a jezdce přitisk k rozpálené zemi

a zdech, a červi prolnou masem jeho,

puch otravný pak vyvírá se z něho

a vraždí pod ním bezmocného jezdce –

tan on byl lidu. Rány mnohé poslal

jsem na dům jeho, předzvěst soudu svého,

však uchu jeho byly jak šum větru,

a neotevřela se duše jeho.

Zle semeni se zvede Davidovu!

Vstal Jeroboám, vzbuzen hlasem mojím

a urval deset větví israelských

i Sesáka jsem, Egypťana, pohnul,

by pěší své a jezdce svoje zřídil

na sever k tahu – shovívavost moje

již přetéká, a odplaty čas přišel,

a Hospodin jsem, přísný, spravedlivý...

Můj proroku, jen na chvíli:

je dobře to, když rozčilí

se spravedlivý Hospodin

a trestem stihá řady vin.

Však zde – to podle hlavy mé –

jest rozhořčení zpozděné...

Král Šalamoun! Ten žil a žil

a kraloval a zahřešil

si až to radost – – Tenkrát však

byl zavřen Hospodinův zrak,

meč jeho klidně v pochvě dlel

a hezky, tuším, rezavěl,

ba, Sabaoth, ten přísný bůh,

byl Molochovi dobrý druh

a přátelsky se dělili

o býky, jež jim pálili...

A Šalamoun v své slávě stál

a v plné slávě dokonal –

nuž, teď si troufá na něho,

tvůj pánbů, krále mrtvého?

A proč ty tenkrát, proroku,

jsi nepřiběhl v poskoku,

a síru, oheň od pána

nesypal na leb tyrana?

Nu, taky dobře. Hospodin

tu stojí jako mstitel vin,

a lid zří zbojně na ten div

a mní, že bůh je spravedliv.

Tak spravila vše ústa tvá –

nechť sláva se ti za to vzdá!