KRÁL ŠMIDRA

Král Šmidra nemá vám pokoje

a dnem i nocí se chmouří,

vždyť i ten národ, tak oddaný,

teď časem, běda, se bouří!

Chce plést se do jeho rozkazů

a radám jeho se směje,

snad už se vzepře i desátkům –

ó Šmidro, zle je, ach, zle je!

Král Šmidra myslí si utrápen:

„Kam, vášni, kam lid můj stáhlas?

Vždyť myslit může si, co jen chce,

jen když to neřekne nahlas!

Ba, tak jsem národ svůj rozhýčkal

vždy se s ním víc a víc mazle,

že byť i myslil, nač myslím sám,

že bych mu neměl to za zlé!“

Ó králi Šmidro, nač myslíš ty,

lid prostý mysliti smí-liž?

A myslit dokonce hlasitě –

ó králi Šmidro, toť příliš!