Král sodomský.

Ve skvostné, drahou koží kryté síni

Bár spočíval, král sodomský, strach v oku;

zřelť za rána, že mraky nebe stíní

jak stáda býků vodu siných toků;

že tmou se zahalily vrchů hlavy,

že šumné cedry zmlkly jakby spaly,

a ptactva rychle družící se davy

kams do neznámých končin pospíchaly.

Děs krále jal: zmlk, chvěl se ve zlé tuše,

když vzpomněl si, čím Jáhve hrozil lidu,

a nemoh' zkonejšiti svojí duše

a nikde, kudy kráčel, neměl klidu;

ni květu ženy nedbal dnes ni číše,

ač obé jemu u nohou se hostí,

či bál se snad, že pozbude své říše?

a vzdech se vznášel z ňader hlubokosti. –

Jak krásná byla ta, jíž král se družil:

nad slunce zjev! Šat bílý z jemné vlny

kol pasu svůdnou vábností se úžil,

zrak byl jak noc, a prsy svěže plny;

vnad kytkou k jeho tulila se boku

a vonnou ambrou dýchala jí ústa,

leč Bár se chvěl, strach rostl v jeho oku,

jak Jordán na jaře když náhle vzrůstá.

A s králem zachvěla se krásná žena,

jak samum mladistvou by palmu shýbal;

vlas rusý skrýval ňadra obnažená:

jak slunce proud a její prsy líbal;

tu královu v svou paní vzala ruku,

a v klín mu klesla hlava její něžná,

a rtíky v dojemném se ptaly zvuku:

„Což netěší tě perla tvá, tvá kněžna?

Proč děsíš se?“ Král pozvedl k ní oči

a zasténal: „Ó, běda, vše mne straší;

což nezřela's, jak vír se tamo točí,

jak vyje zvěř, proud peří se, pták plaší;

jak mračna zrudla kol, hrom mumlá temné,

jak modrá stromů list a skála siná,

jak náhle puká zeď a chví se země,

a jak kůň zběsilý se Jordán vzpíná?

Či nevidíš, že slunce zbledlo strachem

jak úplňkový měsíc v jarní noci,

jak těžký vzduch syt zarudlým je prachem,

a plní síně dusnou vedra mocí;

oj, každý těla sval jest jako z mědi,

ret vyprahl, hruď zdouvá se a třese...

to chamsin jest, jenž v písku pouště sedí

a na křídlech smrt příšernou sem nese!

Snad přišel den, jímž Jáhve hrozil městu:

den záhuby, den konce mého trůnu?

Já pozdě k pokání jsem našel cestu,

a pozdě k žalmům ladil harfy strunu,

Bůh mstí se teď... Zas země spod se třese!

Viz, vrávorám! Mou harfu dej mi, drahá,

snad zvuky sladkými nám úkoj snese,

Ó se mnou spěš!..“ a po harfě král sahá.

„Dům chví se, pryč, pryč, než ho bouře zničí!..

Kde sluzi jsou?“ „Vše prchá v horské stezky!“

„Nuž prchněm též!..“ Jak hroznýš chamsin syčí

a z černých mraků steré prší blesky;

hruď země trhá se, a jako pýří

par dusné balvany se z trhlin valí

a v dál a šíř a výš se divem šíří

a nivy, sady, města v temno halí.

A v Siddim prchal král i žena sličná,

v důl líbezný, v něm stinné byly háje,

kde vesna přebývala ustavičná;

kam lid si vbásnil čarné vnady ráje,

jak nilský luh, než do Segor se vchází,

a plno květů bylo v něm a zvuků;

zde v hojných palem ukryli se mlází,

ret ke rtu spěl a ruka tiskla ruku.

Leč v duších stále přibývalo děsů;

tma vzrůstala a množila se bouře,

a mračna byla plna žhavých běsů

a černých turů, řvoucích v divé vzpouře;

a skrze mraky černým kouřem syté,

jak rozžhavená deska slunce zřelo,

a stěny skal se trhaly, dřív slité,

a z trhlin všech to šlehalo a vřelo.

V děs kácel chamsin paláce a chrámy,

vše s horských svahů metal do údolí;

žár hltal vonné thiniové trámy

a sirná voda půdu orných polí;

kup černé množství z bílých zbylo domů,

a místo řas, jež rostly na Jordánu,

les palem rozpoltěných klínem hromů,

plul pustým krajem bez lidí a stanů.

Tu hrůza ňadra prchlých v jedno spjala,

když spatřili, že oheň města tráví,

když smečka blesků v ně se slétat jala

a z jícnu hor se valil veltok lávy,

jenž hubil vše jak obr zubří čety.

Kam prchnout teď? Kde velbloudů, kde koní?

Den zničení se zjevil tvorstvem kletý,

a dětských loutek slabšími jsou oni.

I našli stezku v Hebronské si hory

a v horách skrýš; v tu vešli kvapně oba,

a nejkrutší když byly tvorstva spory

a zemi bičovala mraků zloba,

hrál ženě král – ač děs mu srdce svíral –

a sladké písně pěl jí pro potěchu

a chladný bázně pot jí s čela stíral

a polibky roj plašil těžkých vzdechů.

Byl sluhou té, jíž pánem ondy býval,

pláč její konejšil i výkřik žalu; –

a tři dni obzor planul, chvěl se, stmíval,

a tři dni rostla spousta vřelých kalů,

den čtvrtý pak, při divé bouře skonu

když vesmír ztich – v žas vzrostlo jejich hoře:

co stálo dřív, co žilo na Sidomu –

až na ně dva – vše zhltlo dálné moře.

A z jeho slaných vod a hloubky šeré

viz, jakby satan nebi hrozil paží,

ční města černá věž, v niž vlna pere

a stále níž a níž ji do vod sráží;

tam pohřbeno jich království, jich štěstí,

teď život příšerný se na ně šklebí...

Král vlasy rval a v čelo bušil pěstí

a s vyvaleným zrakem hrozil nebi.

Tu šíje kol mu žena ruce vila

a zvolala: „Proč my též nezhynuli,

proč prchli jsme, proč bouř nás nesložila

i s trůnem ztraceným té vody k důli?

Smrt lepší jest!..“ a dlouho na se zřeli,

pak znova do náručí sobě klesli –

a skokem se skal na dně moře mřeli. –

Tam posud spí, z těch vod jich nevynesli.

Je smutno kol, v prach Sodoma kde lehla,

a hrozný klid. Kraj vůkol nemá vnady;

těch krás již žádná duše nepostřehla,

kde Sidomu dřív luzné byly sady;

pták křídel nesvěží zde slanou vlnou,

a kočovník se střeže řečí hluku,

leč kdo zde stáli, mají duši plnou

jak pláčem provázených harfy zvuků.