Král Svegder.

Hoj, stojí hrad nad mořem vzbouřeným!

v něm Svegder král hod strojil manům svým.

A v pohárů třesk šumně zpěněných

zněl starých Skaldů zpěv a dívčí smích.

I vstane král a zpilý rozmarem

o štít železný bije pohárem.

„Co mi váš zpěv a co mi hostina?

já chci a musím vidět Odina!

A kdyby mne ten pokus život stál,

já dokážu, že Svegder jsem a král.“

Hned junů dvanáct skočí na oře

a dutých štítů třesk zní v táboře.

A dvanáct děvic vstoupá na horu

a rozhlíží se kolem obzoru.

A vzdechem se jim ňadra zachvěly,

když bílé plachty v dálce mizely.

Po šírém moři, pustých po horách

s rytíři svými v slávě Svegder táh’.

A prošel jih a sever mlhavý,

a nikdo nezřel také výpravy.

A prošel moře, hory, stráně, luh...

leč kdo poví, kde trůní Odin bůh?

Až někam na jih přišli k pomoří,

hned reků ohně šerem zahoří.

A než se mysl vínem rozplesá,

sám Svegder král si vyjde do lesa.

A cestou sobě tiše vzpomíná,

kde by as mohl vidět Odina.

Tu zdá se mu, že stromy kolkolem

se ozývají divným hlaholem.

Že mlhou vil se tanec zaskvívá

a pod nohou se země zachvívá.

Jak dále přišel k skalám omšeným –

aj, skřítek stál zde s vousem hedbávným.

A jeho hlas tak jako stříbro zněl,

že se až Svegder v duši pozachvěl.

„Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“

tak chechtá se a šklebí na krále.

A vše se mihá, točí do kola,

a v různých barvách prales plápolá.

Král zpátky chce – však noha vrůstá v zem,

a každý kámen zvučí kolkolem.

Se skřítkem zpívá skála omšená,

i probuzená v horách ozvěna.

A stromy, keře, květy v úvale:

„Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“

A s praskotem se skála otevře,

král vzhledne tam a krev mu v žilách vře.

A jest mu, jak by slyšel dívčí smích

a Skaldů zpěv, třesk štítů bojovných.

Jej divá jímá touha, divá slast –

a jedním rázem skočí ve propast.

V tom skálu zamkne rachot hromový,

co král tam viděl, nikdo nepoví.

Jej darmo čeká družstvo v táboře,

když denně slunce padá do moře.

A je-li tato pověst pravdivá,

do dneška Svegder v skále spočívá.