Král v Luži.

Byl jednou král jeden v Luži,

Jenž do hrobu věren žil,

A po své zesnulé druži

Dar zlatý pohár ctil.

Naň s útěchou se díval,

Jej prázdnil každý kvas,

A kdykoli z něho píval,

Vždy pošel zrak mu zas.

A maje se odtud bráti,

Sčet v říši města svá,

Vše dědicům chce přáti,

Jen pohár vyjímá.

I seděl při slavném Vale,

A kolem dvořanů sněm,

U otců vysokém sále

Tam na hradě pomořském.

Tam starý pijan zňatý

Pil poslední sílu svou,

A hodil pohár svatý

V tůň moře bezednou;

I vidí, jak padá, pije,

Jak topí se níž a níž,

Tu zrak se mu mrakem kryje, –

Ni kapky nepil již!