Král Václav I.*)

Jest boží hod, sváteční klid;

v chrám Páně chvátá zbožný lid,

a zvony hrubou vyzvánějí:

však slyš! v to dusot od kopyt

a rohy lovčí divně znějí.

Hoj! v čele lovců Václav král

na bujném koni jede v cvál,

zlým hově choutkám zvěrolovu,

že nezří lidu hněv ni žal

a rouhá se i církve slovu.

I jedou, jedou do lesů

ubohé zvěři k poděsu;

a než se slunce k sklonu chýlí,

již uštván klesl bez hlesu

nejeden čtvernoh ušlechtilý.

Viz! průsekem tam opodál

se mihl jelen, pádí dál –

zvěr statný, pěkně parohatý;

a za kořistí vzácnou král

se v čele lovců žene v chvaty.

Tu náhle zvonek lesem zněl,

a nadlovčí, když kněze zřel,

an k nim se blíží s Pánembohem,

by na tu chvíli lov se sdlel,

znamení dává lesním rohem.

Kněz tělo Páně vzhůru vznes’;

kdo pěší byl, hned k zemi kles’,

a jezdci sestoupili s koní,

klečíce, dokud žehná kněz,

a sluha jasným zvonkem zvoní.

Jen král se zpupně pousmál

a hněv zkypěv knězi lál,

že přerušil mu vyražení:

„Již zadrž! Nechci slyšet dál

to dotíravé kovu znění.“ –

Kněz vážně dí: „Tys mocným zván,

však mocnější jest světa Pán,

jenž tady chleba ve způsobě

se v oběť lásky štědří nám

a hlasem zvonku zval tě k sobě.

Tys tělo Páně v posměch jal

a zvonem chvíti zakázal,

jenž hlásá, Bůh že blízko jesti;

tím boží trest jsi na se vštval,

Ó slyš, co mnou ti nebe věstí!

Co jako hudba rajských tuch

ukájí duší zbožných vzruch –

ty blahohlasé zvonů zvuky

ti budou kletbu hřímat v sluch

a plodit strašné těla muky.“

Král řečí tou se pozachvěl;

kněz za svým cílem dále šel.

Král rozmrzelý přervou lovu

pokynul rukou, a již spěl

ves lovců houfec ku domovu.

Když prvou jeli vesnicí,

zvon k modlitbám zve věřící.

Ó běda, král se s oře kotí,

a jakby schvácen mrtvicí,

něm leží, těžce zachropotí. –

Zvukové zvonu dozněli,

smysly se králi vracely;

však slova kněze v sluch mu buší,

a smutu rouškou zastřely

i jeho tvář i jeho duši.

A po druhé i po třetí

když zvony začly zvoněti

a krále jich se dotkly tony,

táž cítil muka prokletí

a bolestnými kvělel stony.

Tu po vší zemi rozkaz šel,

jenž jako církve kletba zněl:

„Pod ztrátou hrdla, buď kdokoli,

vyzváněti se neosměl,

mešká-li král kde ve vůkolí!“

A proto tam, kde sídlil král,

lid zbožný reptal, králi lál

i mimo dům i mezi zděmi;

zvon žádný zvuku nevydal,

a věže kolem zely němy.

A od těch dob i Václav král

se z pychu svého přísně kál,

pokání dobrodějstvím množe,

až tíhou běd se rozstonal

a na smrtelné klesl lože.

Zvěst truchlá v kraj se prodírá,

ubohý král že umírá;

lid dobrý mnohou slzu roní,

když kněz se k hradu ubírá,

a umíráček smutně zvoní.

A v zraku blaženosti jas

král vnímá sladký zvonku hlas,

co ozev smíru před svým skonem,

a přijav svátost tiše zhas’

s posledním umíráčku tonem.