Král Václav IV.

Král Václav v křesle odpočívá

a do prázdna se tupě dívá;

jen chvílemi se nahnul v před,

když plný pohár k ústům ved’.

I vešel sluha: „Venku čkají

konšeli města a se ptají,

zda král je ráčí slyšeti? –

Jsou dnes tu, pane, po třetí.“ –

„Že po třetí? Nech přijdou tedy

k nám ještě jednou na dovědy!

Budem-li míti chuť a čas,

jich přijmeme neb zbudem zas.“

A v křesle dále odpočívá,

a do prázdna se tupě dívá;

jen chvílemi se nahnul v před,

když plný pohár k ústům ved’...

Tak Václav, druhdy vzorem králů,

se zvrhnul, zemi české k žalu;

tělem i duší zlenivěl,

jen při poháru oživěl. –

Po čtvrté jsou tu z radní síně,

a král k nim mrzutě a líně:

„Však víte, mít že pokoj chci,

tož nechte dlouhých orací!“ –

„Ó králi, věz, že zboj a vády

ve městě nabývají vlády,

i k zlehčování papeže

puštěny zvůli otěže.

Že na odpustky hříšně lají,

i na ty, kdo je prodávají;

že všecko prý, co káže Řím,

jest holý podvod, samý dým.“ –

„Blesk boží na ten odpor klatý!

Já s Římem chci mít pokoj svatý;

venkoncem chci, by český lid

si uvyk’ stříci řád a klid.

Vy ručíte mi vlastní hlavou,

že zavedete kázeň zdravou;

kdo příště bude láji štvát,

nech o hlavu jej zkrátí kat!“ –

Tak odbyv posly, v čele rýhu,

zakouší mocněj’ žezla tíhu,

a v křeslo klesnul, žárný cit

pohárem hledí uhasit...

Hle! Králův rozkaz již se plní:

náměstím lidstva dav se vlní,

a hlava tísní na hlavu,

tří mládenců zřít popravu.

Že odpustkům se posmívali

a proti kněžstvu láji štvali,

má bez odkladu na nich kat

popravčí dílo vykonat. –

Již hrozný děj se odehrává:

již první, druhá, třetí hlava

v děs oddělena od trupu –

hněv, pláč a nářek zástupu! –

A král se na vše oknem dívá,

a – hnusu obraz! – při tom zívá;

pak obrátil se, nahnul vpřed

a plný pohár k ústům ved’.