Král Vácslav I. Jednooký.

Náš Vácslav První byltě král,

kterému český národ přál;

onť býval štědrý, vlídný muž;

však takých není mnoho juž.

V těch dobách Čechy – naše zem –

se vyrovnaly vlastem všem:

sem bohatství a blahobyt

lid vábívaly na pobyt.

Tu dostatek a drahý kov

o Čechách šířil mnoho slov,

že cizincové přemnozí

i s nádhernými povozy

sem zajížděli ze říše,

by u nás žili v přepyše

a zbohatli, a cizí mrav

tu oživěl, se zvykem stav.

I krále – ač byl moudrý dost –

přec nakazil ten cizí host;

neb českých zvyků nedbaje,

vzal v oblibu si turnaje

a honbu – věru Němců zvyk –

si obral těla za výcvik. –

(Ó velká zhouba národa,

kdy odcizí se vévoda!) –

Lid cizí vodil do Prahy

i do hor jako bezhlavý;

a cizí hosty k dvoru zve,

tak pomíjeje pány své

a nedbaje, že vlastní lid

tím vhání v jícen příštích bíd;

že věrným dotud cizí druh,

než nezdar země zní mu v sluch,

a cizinec jen proto nás

má v lásce, pokud kypí kvas:

když pak se odměniti má,

že lásku jinak pojímá.

Než osud sám a vlasti zdar

v čas králi odkryl činů zmar,

jak slabě zíral v příští běh

své země dějů, které v spěch

se vlastí brzy řinuly,

kdy Přemyslovci hynuli.

By dověděl se celý svět,

že Vácslav kráčí v slávě zpět

a málo v činech prohlédá,

jak Čechů rozkvět pobledá:

král brzy samým osudem

byl stižen velkým, krutým zlem:

Že poloslepý k národu

byl král a lidu svobodu

za cizích hostů marnivosť

byl zkrátil, lidu drahý stkvost, –

kdes na honitbě ratolesť

aj! králi připravila trest:

bylť jedno oko vyrazil,

by v skutku poloslepý byl.

Kdo nectí domov, zvyk a mrav

svých otců, nemůž’ býti zdráv;

neb jenom domov ochranou,

kdy nepřátelé povstanou!