KRÁL VZDUCHU.

Na horách vysokých a nedostižných útesech,

ty, Králi vzduchu, trůníš sám a žiješ v hrdých snech.

Když slunce vychází, tu směle do tváře mu zříš,

když slunce v zenitu, tu pyšně k němu zakroužíš.

A svobodná tvá bytost, chce-li hvězdám býti blíž,

tvé přání nezná okovů – ty k hvězdám zaletíš.

A velké oko tvé, jež září hoří krvavou,

jak pohrdavě zemi obzírá, kde lidé v prachu mrou!

My žijem v nesvárech a umíráme v pověrách,

a jako slepci ubozí se potácíme v tmách.

My jako charé stíny temnou zemí putujem,

a nikdo nemá tušení, kam pustou nocí jdem.

Nám pyšní vládcové své ruce kladou na ústa,

nás vraždí knížat neláska, a zpupných vládců msta.

My jako drobný hmyz hyneme směšně pod trůny,

zavírajíce očí svých před leskem koruny.

Nás vězní v klecích železných jak nebezpečnou zvěř,

a každá Píseň svobodná jest dána na řetěz.

Nám rozletět se brání ke Svobodným Výsotám,

kde člověk volné duši své by vládnout mohl sám.

My rodíme se jako červi v prachu – v prachu mřem,

a od kolébky k hrobu v těžkých poutech jdem! – –

Leč ty, ó králi vzduchu, nikým, ničím nespoután,

vesmírem letíš svobodně jak vševládnoucí pán!

Na horách vysokých a nedostižných útesech,

od bílých vzdálen otroků, ve svých se kocháš snech.

Ty jako básník veliký si postačuješ sám,

a jako básník letíš k Sluncím – prcháš mrtvým tmám!

Ty jako básník na vysokých horách dumy sníš,

a po hvězdách-li zaprahneš – jak básník k hvězdám zaletíš! –