Král zajatec.

Král s cizinou se spojit chtěl. Byl jat co sběh

a v hanby triumfu, na odiv lidí všech

byl veden v palác zpět o sedmé hodině!...

Kruh slunce žhavý ku západu plynul,

pot mdloby dětem krále s čel se řinul

a lid se smál té padlé rodině.

Ó, dav měl divadlo, a plnil ulice

za vojska špalírem, jenž čítal tisíce,

a trpělivě snášel vedra děsný žár,

prach, výpar koňstva, hlad i unavení,

jen aby krále zřel v tom ponížení,

až vzpoury sup v něj zatne ostrý spár.

Tak do Paříže zpět král slavil chmurný vjezd,

špalírem pluky gard mu stály podél cest,

o zbraně opřeny, tak němě, ve vzdoru;

na králův kočár hlédly pohrdavě

a poctu nevzdaly posvátné hlavě

a nesklonily žerdi praporů.

Gard řetěz protrhla i časem čeládka,

ke králi drala se na vozu stupátka,

by v tučnou, bledou tvář mu vchrstla pošklebek;

jak trpitel král klidně snášel muka,

mu k ochraně se nepozvedla ruka

a vůz se zvolna k Tuileriím vlek.

Ach, o čem dumal král?... Za svůj i předků hřích

trest snášel nejtrpčí, ó, lidu vtip a smích,

a pád svůj tragický juž viděl v hrozném snu,

zřel útok lůzy, bouřné vřavou davy,

zřel ruce černé, jež mu strhnou s hlavy

a mrští o zem zlatou korunu.

A Ludvík dále snil a zíral v příští čas,

kdy pro tu korunu se někdo shýbne zas...

Tu v srdce Bourbona jak dýka zajel bol,

do očí dobráckých se slzy draly –

a davy před palácem vzdorně stály,

jak vírů šumění to vřelo kol.

O zlatou korunu ten slabý král se chvěl...

Lid viděl bázeň tu a dětskou radosť měl,

že mohl vysmát se v tu tvář, kdys vznešenou,

že majestát, před nímž klek včera v strachu,

dnes mohl poplvat, jím smýkat v prachu

a nasadit mu čapku červenou!