Král – žebrák.

Do časů zašlých jara snem

zřím jak stráž za noci s hlásky;

ač jsem byl jenom žebrákem,

dal jsem ti v srdce vroucím rtem

čarovné království lásky.

Paprsky všemi citů svých

ovil jsem postať tvou ladnou,

poupaty růží krvavých,

jež rostou z mladých ňader rýh,

než v rose slz náhle zvadnou.

Blažené lásky první květ:

lilie v klín jsem ti trhal;

voněly, zněly v dálný svět,

mohu-li na to zapomnět,

že jiný v bláto je vrhal.

Mohu-li na to nemyslit,

že jsi mu neblahé doby

za planých tretek zlatý třpyt

dala mé duše zář i cit,

ňader mých stkvosty i zdoby?

Ztraceno všecko; tam i sem

bloudím teď v života lese,

pod nohou nechť mi hoří zem,

přec v hloubce duše kliden jsem,

tvá se však svíjí a třese.

Do časů zašlých jara snem

zřím jak stráž za noci s hlásky;

ač jsem byl jenom žebrákem,

dal jsem ti v srdce vroucím rtem

čarovné království lásky! –