KRÁL ZIKMUND. (II.)

Hráči dva, hle, sedí proti sobě

pohrouženi v přemýšlení dumném,

jak by nedbali, co v této době

kol nich vře ve víru svůdném, šumném.

Stolek mezi nimi malý stojí

o jedné jen noze, skvostný věru:

na něm řady figur jako k boji

v rozličném ti hráči řídí směru.

Pole na něm šedesáte čtyry

ze zlata a z jasné slonoviny.

Střídá se vždy zlata povrch čirý

s bílým polem druhé poloviny.

První vůdce césarova voje

slavný Pipa z Ozora zde sedí,

rozvážně, jak ved’ by pluky v boje,

po plánech on soupeřových sledí.

Z Rožmberka pán a mocný vládce

jest mu sokem, první velmož český.

Zdá se, že je povrch šachu desky

vábí víc než úsměv, ač zve sladce,

svůdně z tváří čarných děv a paní,

pro který by jistě v jiné době

každý z obou v boj šel bez váhání.

Mlčí, sotva promluví kdy k sobě,

všechen pozor obětují šachu.

Patrně však nedaří se Vlachu.

Čelo jeho, přívětivé, hladké

víc a více v záhyby se skládá,

figura mu za figurou padá,

Rožmberk je stále ve výhodě.

Dvořané se časem kolem staví,

Hledí, šepcí, zápas hry je baví.

Ba i Zikmund po dvoraně chodě

zastavil se nyní u dvou soků.

„První velmoži zde turnaj slaví,“

císař s úsměvem dí, zápal v oku,

„místo co by v tlumu ducha, krásy,

kam jsou přede všemi povoláni,

bavili se v kruhu sličných paní.

Nuže, pohlédneme na zápasy,

po tichu, jak divákům se sluší.“

Dvořané kol v tichém rozhovoru

ocitli se mezi sebou v sporu.

„Na Pipu já sázím, na mou duši,“

velmož uherský se ozval k druhu.

„Sázím se, že zvítězí pán z Růže!“

český pán mu odhovořil z kruhu. –

„Šach!“ pán z Růže, klidně zahovořil.

Tahem tím byl hře dán obrat náhlý,

Pipa z Ozora byl stísněn tuze:

jeho figury se nazpět táhly

ku obraně krále: cítil v hruze,

že se výsledek hry k prohře chýlí.

Zadumal se nad šachovním stolem;

také ticho vládlo nyní kolem,

by jehly pád byl slyšán v této chvíli.