KRÁL ZIKMUND. (III.)

„Pánové, zda noviny z Čech znáte?“

zticha pravil kdosi z kruhu pánů.

„Po Žižkově veta tentokráte,

na poslední již je vydán ránu.“ –

„Možnoli?“ dí polský dvořan na to,

z Garbova pan Záviš. „Věříš tomu?“ –

„O veškero své se vsadím zlato,

že víc nevyvázne, u sta hromů.

Obklíčili zevšad doupě slepé šelmy.

Kardinále, Tedeum nám slavné

chystejte v skon šelmy přeohavné.“ –

„Obávám se, pane, přece velmi,

že ten, jehož jmenem šelmy zvete,

všem svým protivníkům zraky vytře.

Však on navlékne své spády chytře

jako vždy.“ Spor živějším se stával.

Strany dvě se rázem utvořily,

jeden té, ten druhé pravdu dával,

jedni pro a druzí proti byli.

Pipa řídil obezřetně tahy,

soupeř jeho „šach!“ však opět hlásil,

marny zdály se již všechny snahy,

jaký tah by ještě jeho spasil?

Z Růže pán zřel ve důvěře smělé

vítězně na svého protivníka.

Pipa seděl, hlubné vrásky v čele

jako hráč, jenž vítězství se zříká.

Bez péče již téměř, děl pán z Růže

k panu Záviši: „Kdo říci může,

že vyvázne protivník můj ctěný?

Zavřen jest, jak Žižka mezi stěny,

kdo z vás o tom pochybuje? Nuže?“ –

„Já!“ dí Zikmund na to povážlivě.

„Sázím, že vyvázne Žižka z lázně,

jako vyváznul až posud vždycky;

vždyť se nezdá ani tvor být lidský,

nezná nemožného, nezná bázně.“ –

„Císařský můj pane, tvá buď vůle!“

z Růže pán pln důvěry v tom pravil. –

„Staň se!“ Zikmund děl. „Tys ondy slavil

koně mimochodníka, jenž padišahem

dán mi darem; nuž buď tvůj, když kule

Žižku sklátí, neb on jinak zhyne,

aneb zvítězíš-li moudrým tahem

nad Pipou, jenž ve hře mistrem slyne.“

„Díky pane, vítězství mi jisté,

arabského oře v sázku kladu;

nad sníh bělejší jest, nemá vadu,“

děl pán znaku růže pětilisté. –

„Císařský můj pane!“ Ozor na to,

„měj můj dík za důvěru svou stálou.

Pyšním se tvou přízní a tvou chválou,

ač bych nechtěl za tvé všechno zlato

rovnán býti s Žižkou, antikristem.

Nuže, pane, pozor na královou,“

pravil, pokračuje ve hře dále. –

„Nezmateš mne u vítězství jistém,“

šepce z Růže pán. – „Nuž, chraň si krále,“

opět Pipa. Co to? Jak hru novou

by byl zahájil, tak tah za tahem

dobýval Vlach ztracené již pole.

Z Růže pán jen bránil žití holé

svého krále, ba již příkrým svahem

couvá výhra, k soupeři se kloní,

klesá králová i věže sloní.

Kůň, jenž darován byl padišahem,

mizí jako přelud v temno noci;

ba již prohrál, ztracen bez pomoci.

Poslední již figuru mu béře

Pipa z Ozora, již ruku zvedá

k tahu, který odvrátit se nedá.

Váhá chvíli. Jako lovec zvěře,

dřív než ocel v uštvanou laň chopí

místo vhodné zrakem bystrým měře,

napřed v ruce rány cítí náraz,

ještě mžik – a již dá zvěři záraz – –

V tom se volně otevřely dvéře.