KRÁL ZIKMUND. (IV.)

V tichu, které panovalo kolem,

dech an každý tajil nad šachovním stolem,

zdálo se, že zašumělo cosi

jako vichr, bouř jenž předcházívá –

širou dvoranou. Tu řekl kdosi:

„Posel z Čech!“ A šepot v tlum se slívá;

vše zří ku dveřím: tam posel stoje,

jak by pospíšil sem přímo z boje,

pošmourně zří k césarovu líci.

Zikmund pokročil: „Nuž, jaké zprávy?“

Posel, poukloniv před ním hlavy

úsměšek skryl na ní bojující,

načež pozvednuv jí s úctou znova,

promluvil jen osudná ta slova:

„Žižka zvítězil u Malešova!“

Jako úder hromu z čista jasna

zahřměla ta slova v každé duši,

ozvěnou, jež svědomí nám kruší,

tak že každý stanul, hledě, žasna,

na césara, který vprostřed stolny

hled svůj přísný, posupný a bolný

upřel pouze v líci pána z Růže,

jak by pohledem tím mluvil: „Nuže,

teď co říkáš mému předzvídání?“

Uklonil se Oldřich, hlavu sklání,

načež sotva slyšitelně šepce:

„Zahlaď, Bože, děsného již slepce!“

Kardinál však, hledě kolem zostra,

křižuje se, dí pak hlasem výtky:

„Modleme se pokorně, mé dítky

fecit Deus pro peccata nostra!“

Pipa z Ozora se pouze mračí,

mumlá mezi zuby: „Sémě dračí

vyhubiti nutno od kořene!“

Králová, již dámy obstoupily,

k Závišovi praví: „Pane milý,

jaký lid ten českého je kmene,

hrdý vzdorný – což snad vzdorem šílí?

Myslí, on že přemůže svět celý?

Vážím si ho však, že chrabrý, smělý.“

„Paní vznešená!“ dí Polák na to,

„slovanský lid nad nejčistší zlato.

Ničeho se v světě nezalekne.

Na smrt pro svobodu jde on klidně

jako k hodům. Promluv naň však vlídně,

zemře za tebe, jak zlato v ohni změkne.

Ó, ta Žižky páže ocelová!

Obdivuji se mu znova, znova!“

Zikmund zamlklý a mračně stojí,

v středu pánů, pyšně ve dvoraně,

jak by v zoufalém a marném boji

hruď svou nastavoval ku poslední ráně.

Nikdo netroufá si promluviti,

sám až znakem na „dobrou noc“ kynul:

paní krásné jako pestré kvítí

s královou šly – on zrak sotva šinul

v onu stranu, šust až drahých šatů

zcela s kroky dvořan v síni stichnul.