KRÁL ZIKMUND. (V.)

Teď byl sám, zde ve svém majestátu.

Sklonil hlavu, ze hluboka vzdychnul:

„Jak jsem malý! co mi platna sláva,

nádhera, ta rozkoš denně nová!

Pod korunou klesá moje hlava.“

„Žižka zvítězil u Malešova“ –

jako ohlas bouře síní šumí.

Zikmund ale, pohroužen jsa v dumy,

vidí sebe zase pacholetem:

vše se jemu v zlaté duze jeví

mládí, krásy, dobra, v níž jde světem:

nový jest proň ještě půvab děvy,

jak pel na motýla křídlech jemný.

nový jest mu blankyt nebe temný,

posetý hvězd zářných miliony,

nové slavíčí jsou jemu tóny

v háji vonném v máji za večera,

rosy třpyt za půvabného rána,

ržání koně nesoucího pána,

zvuk lovecké trubky – rozkoš sterá

mládí kypícího, bezuzdného:

on jest pánem toho všeho – všeho!

Dnes? Jak ohlas z minulosti šera

vše to zjev je světa báječného

v svitu magickém hvězd tisícera –

zároveň však plno žití, jasu:

minulost vystoupá, zvedá hlasu,

jako by ji prožil právě – včera.

Otce, vládce mohutné zří říše,

jenž se nesl duchem k hvězdám výše.

Tam, hle, v dáli Praha stověžatá,

jeho dcera září zlatošatá,

Karlotýn se vznáší vzhůru dumný

z hor a lesů nad proud řeky šumný:

démantem z nich, jako z řízy lemu

v dálavu se třpytí září zlatou,

slávou všemi stoletími svatou,

jako hvězda s krále diadému.

Vidí v duchu vše ta místa drahá

překlenutá čarokrásnou duhou

daleko, kam paměť mládí sahá,

jakou nezřel od té doby druhou.

Otce láska, péče něžné matky,

bratři, sestra před oči se staví:

jaká moc jej volá v mládí zpátky

silou, která srdce ledy taví,

v kraj ten, dávno zašlý v minulosti,

kde žil šťasten v dětské nevinnosti?

Šťastný národ každým jeho krokem

provázel jej lásky plným okem –

Dnes však, dnes? Zří v duchu svého bratra

Václava, jejž sklamal tolikráte.

Václav zemřel – zvítězila chátra...

Vidí Husa státi v záři svaté

v Kostnické tam v šeré kathedrále,

jak zří s němou výčitkou v svém oku

na něho tam, na bledého krále,

jenž v tom studem plá. Ne, není možná:

on, že odsoudil ta ústa zbožná?

Ne! Ne on! To učinili jiní.

Nemůž hanět církevní on otce!

Spravedliv byl soud! Jej církev viní

neomylná, svatá: dobře činí!

Hus však mírně, trpělivě, krotce.

kráčel jako světec na hranici,

taký lásky výraz ve svém líci,

že se mu vryl v duši přehluboko

navždy – navždy! Nikdy nezabude

záře oné nad Kostnicí rudé.

Stále Husovo zří mírné oko

na se upřené tak lásky plně,

že mu v prsou budí divné něhy:

Taje srdce jeho jako sněhy

v slunce, oka nebes, světla vlně.

Tu zas ve snu vidí otce svého

něžnou, smutnou, zarmoucenou tváři:

„Synu mnoho učinils mi zlého,

národ můj jsi zastřel rudou září,

zničils myšlenku mou velkolepou

vášnivou svou duší, nízkou, slepou!“

„Běda!“ sténá Zikmund ze sna, „běda!“

Sen se mění. Vidí širé pláně

sněžné, pusté, jako rubáš bílý,

na útěku z Hory Kutné jeda.

Zří, jak krvavé se týčí dlaně

s kletbou, hrozbou k němu odhodlaně,

tísíceré zírá na mohyly.

Kolem zvedají se rudé páry:

kam dohledne zaníceným okem,

po obzoru celém přeširokém

rdí se sníh, zří rudé na požáry,

na mrtvoly, přes něž kvapem jede

jízdou šílenou, že vítr hvízdá –

hú, to příšerná je peklem jízda!

Jsou to mátohy, ty stíny bledé?

„Neboj se, králi, my jedeme s tebou,

arabský komoň tvůj bystřejší není!

Oděj nás králi, vždyť údy nás zebou,

na věky letíme bez vykoupení.

Ku předu, ku předu letíme bystře

na vichru peruti s tebou vždy, mistře:

Do nebe toužíš a nás metáš v plamen?

Na věky přijdeš tam, na věky! Amen!“