KRÁL ZIKMUND. (VI.)

Probudí se král a skorem šílí:

„Světlo!“ volá, „světlo v pekla noci!“

Ohlíží se vůkol po pomoci:

svíce planou kol, jak den plá bílý,

ticho vůkol hrobu noci děsné –

S úsměvem tu král zas v křeslo klesne:

„Pouhý sen!“ Tu jak by promluvena

neznámým kýms hlasem, zazní slova:

„Žižka zvítězil u Malešova!“

„Kdo to promluvil?“ Král opět stená:

„Žižka, Žižka! Co ten kacíř podlý?

Zlomím moc té děsné z pekla modly!

Zlato mám, mně žehná církev svatá,

vše dám církvi: život, hroudy zlata,

tak že duše má zas bělošatá

jako holubice, vzlétne v nebe,

kéž jen zničím, Žižko, vrahu, tebe!“

šepce král a na kolena klesne:

„Kéž jen chvíli mír v mé duši prodlí!“

ruce spínaje, se vroucně modlí.

Tu však v blízkosti u něho těsné

zašumí to řečí duchů znova:

„Žižka zvítězil u Malešova!“

Vyskočil. Hle, jaká postava to

stojí v skvostné dvoraně? Ba zdá se,

zář že splývá s ní ve rudém jase

jako mamonu se leskne zlato.

Zároveň však znáhla, jak se dívá

šeří se a víc a víc se stmívá,

zdá se, z postavy té noc že splývá

jako tmavý plášť až k samé zemi:

jako satanskými perutěmi

Zikmunda již plášť ten obestírá.

Zikmund žasne, s čela pot si stírá:

„Kdo jsi?“ šepce v hrdle sevřen z tuha.

„Svědomí tvé, posel z boje, sluha.

Neznáš Rabuna již, králi pane?

S bolestí zřím v líce zbožňované –

choré. Lékařů ti svolám sbory –“

„Ticho!“ král dí. „Aj toť věru k smíchu!

Sen mne polekal. Ba jsem snad chorý.

Nebojím se! Smrti dělám vzdory,

ač mi ďábel čet zas řady hříchů.

Hříchů? Vždyť se modlím ve pokoře,

Bůh je mocný, uzřím jeho zoře!“

šepce k sobě Zikmund. „Nuže k činu!

Žižka zvítězil?“ – „Jak obyčejně!“

s úsměvem dí králi Rabun na to. –

„Odpovídáš, lotře, vždycky stejně.

Posud sliboval jsem tobě zlato,

zahladíš-li Žižku. Teď dím krátce:

nesplníš slib mi v krátké době,

pověsím tě zlaté na oprátce,

jež ti bude sloužit ku ozdobě.“

„Poslyš, králi mocný,“ Rabun praví,

„nech si zlato. Neláká mne velmi.

Co se ale týče mojí hlavy,

ani provaz tvůj jí nenapraví.“ –

„Nuže, zbav mne oné lidské šelmy,

po zlém, po dobrém, buď zlata slibem,

nebo mečem, jedem. Na mou duši,

odměním se tobě po žádosti!“ –

„Staň se. Odměnu? Tu nech však sobě!“ –

„Šlechetný! Jak odměním tvé ctnosti?“ –

„Králi! přijdu s účtem v jisté době,

vyrovnáme se!“ – „Kdy?“ – „V jistém čase

až se naplní tvá míra hříchů!“

Rabun zachechtal se v tichém smíchu,

s úklonou pak přes práh kráčel zase,

načež ozvěnou zní v nočním tichu:

„Však se vyrovnáme králi, v hrobě!“ –

„Běda!“ zvolal Zikmund „pekel zrada!“

načež klesnul, jako mrtvol padá.

Hřmotem pádu přivábené stráži

pohled děsný na oči se staví:

král, jak umrlec, jejž smrt již dáví –

na zemi. Stráž pozvedá mu hlavy,

volá „Pomoc!“ vzkřísit se ho snaží –

sluhů sbor sem již, i lékař spěje,

každý s bázní ptá se: „Co se děje?“

Dlouhá minula však ještě doba,

nežli krále opustíla mdloba,

srdci navrátil se oheň žárný,

v náruč sen jej pojal blahodárný.