Králevic Břetislav II.

Král Vratislav tak synu děl:

„Ves Kyleb v zemi Sasův leží;

lid její, když jsem tudy jel,

mne úkladem se zmoci chtěl,

že s životem jsem vyváz’ stěží.

Ty seber houfec vojínů,

a za spáchanou na mně zradu

jdi strestat oněch zlosynů,

a, třeba-li, jich dědinu

dej rozmetati od základu.“

A Břetislav, jak velel král,

pych zákeřníků krutě splácí,

část pobil jich, část v rabství jal,

dědinu jejich rozmetal

a s kořistí se hojnou vrací. –

Jest parný den. V svůj libý chlad

zvou jezdce toku vlnky hravé;

i shodil kníže zbroj a šat

a do brodu se vrhnul v chvat,

by poosvěžil údy žhavé.

Alexa vůdce jal se klít,

zlou králevice utkav řečí:

„Sas zevšad sbírá branný lid,

i může náhle přikvačit

nám na posměch a nebezpečí.“

„Hoj! plané strachy, příteli,“

Břetislav junným ohněm vzplane;

„Sas věrolomce přijde-li,

s říznou se setká ocelí,

že domů zdráv se nedostane.“

A užuž hejno Sasů zřel,

jak ze tmy lesa povybředlo,

že sotva tolik času měl,

by brněním se přioděl

a vyhoup’ v koně třmen a sedlo.

Již druhu druh se vrhá vstříc,

a bojováno krutě znovu;

kde nejlítější boje líc,

tam chrabrý stanul králevic,

by hrdinnému dostál slovu.

A dostál. V hlavy nepřátel

tak důrazně mlat český bušil,

že krev se lila z jejich čel,

a Sasík drahně padlých těl

v plen na bojišti nechat musil.

„Na krvavou tu koupel hlav,

co živ, Sas bude pamatovat!“

dí k Alexovi Břetislav.

Pak znova vrh’ se v toku splav

a jal se dál dle chuti plovat.