Králevic Karel v Pavii.

Jan Lucemburský, odbojná když hnutí

měst vlašských pokořil a zjednal klid,

jich správu králevici předal s chutí,

chtě radš kdes kláním lauru vydobyt.

Však aby polehčil mu břímě vlády,

tré českých pánů jemu k službě dal,

by dbalým byl jich věhlasu a rady,

s nimi se bavil, s nimi stoloval.

Tak scházeli se denně aspoň k stolu;

a chyběl-li kdo, nevadilo nic,

by druzí besedili sami spolu;

tak dohodnul se s nimi králevic. –

Dnes čeští pánové naň marně čkají,

a dumy vážné již je vzrušují;

v obvyklá místa přec pak zasedají,

a poprvé dnes sami stolují.

Tím víc naň myslí. Hle, jak chutě lejí

v pohárův ústí šumný Bachův dar!

Jak králevici vřele připíjejí!

Však podlým zrádcům věstí boj a zmar!

Králevic mešká zatím na mši svaté:

i v zpovědnici svých se hříchů zul,

a vroucí kajicností srdce vzňaté

ke stolu Páně zbožně pokleknul.

Pak hned mši druhou – za matku – chce míti,

„Dnes úmrtní tvůj,“ šepce, „jesti den,

rodičko drahá! Mohla’s dosud žíti,

by lepší los ti býval přisouzen.

Já z domu byl, když s pozemského lada

v nebeský ráj tě milý Pánbůh vzal,

ó jak jsi nad dítětem bděla ráda,

a jak jsem já tě vroucně miloval!“ –

Tu přistoup’ k němu kdos: „Spěš domů, kníže!“ –

„Co stalo se?“ – „Věc peklu dospělá!“

A než se králevic moh’ tázat blíže,

neznámý posel zmizel z kostela.

A králevic, zlou štvaný tuchou, běží. –

Ó hrozné divadlo, jež doma zří!

Dva z českých pánů bezduší juž leží,

a třetí, na rtech smrt, mdle hovoří:

„Buď chválen Bůh! Tys, pane, zdráv a čilý!

Sám anděl Strážce dnes tvé kroky ved’;

co’s měl pít s námi, my jsme sami pili,

do vína namíchán nám všechněm jed!

Však travič lapen již. Ten padouch drzý

se bez obalu přiznal k zločinu.

Jej, pane, přísně suď! Pak ale brzy

hleď opustit tu zrádnou krajinu!

Konečně přej, by naše přišla těla

v klín rodné země! Nyní s Bohem buď!“ –

A v odvět králevici velká sjela

slzice na stísněnou bolem hruď...

Traviče králevic vrh’ na popravu:

však opustit ty vonné kraje v chvat,

jichž otec královský mu svěřil správu,

by sketou byl; zde jest mu vytrvat

a šťastně vytrval. Dvě léta celá

svěřenou bez pohromy řídil zem;

matička jeho v nebi nad ním bděla,

na zemi strážným jsouc mu andělem.