Kralodvorský rukopis.

Takliž sy věčnou hned v zniku záhubu

Mému přisáhla štěstěno národu;

Časům, by syn spal, zlým dadoucý

Otce drahé za kořist památky.

Řek má Homéra, s Bardy sy hrá Němec,

Kde Hekla soptí tamť Osyan zněje:

Jen náš uchem vnuk darmo bystrým

Háje němé Slovanům nasléchá.

Vy věšťcy dávní, jimiž zvuky Bůh v jazyk

Kládl, by svou vy v ně jste duši vdechli;

Jenž jste prvý hláhol slovanský

V šat století vinuli – kde pak jste?

Nemáli písní harfa vaše pro nás?

Ach aspoň ohlas svých šlete nám zpěvů.

Labuť v zlatých snách ještě truchlé

Dřímaje sladce těší syrotky.

Ha, co slyším tam králova od hradu?

Prst z oblaků ční, teď vece jsou cosy:

Patřím a ve mhle zmizlo heslo:

Příteli! příteli! tam ta poďme.

Zde jsou zde! v krásném viz hle leží hrobě;

Smím jichli temné tknouti se zástěry?

Aj jak sloní mi truhlu záře,

V níž s varytem svazeček zpěvů bdí.

V chrám jim nevinná, jak z hory Synai

Dskám lid tajemným, prostota ustlala;

Strážné kopí a zbroj postavivši

Žižkovu jak cherubů vedlé ní.

Vzhůru, procyťtež pětstověků spalí

Čestmíre, Oldro, Zaboji, Jarslave!

Vás, slyšte, vás k padlé měděnný

Vlasti jazyk věže této křísý.

Sem rýč a jemných cožkoli nástrojů,

Zniklý vyvábil důvtipu Herkulan:

By šťastně křehký poklad outlé

Mládeži, co z puku květ, se rozvil.

Ať samovraždnou víc do cyzý nohou

Neskáče, nízké přes ploty, zahrady;

Nýbrž z domácý, v spolku jarním,

Větve sy píšťaly ke hře kroutí.

I vy, kdož svých jste, starcy, bohů haslé

Ohniště uzříc zoufali, vraťte se:

Novou založme z těchto dávné

Sy zbořenin vzdělanosti pevnost.