KRÁLOVIČ.

„Dlouholi krýti, temná noc,

Perutí černou budeš zem?

Zem, která sluje vlastí mou,

Však vlastí mou ach není! – není! –

Zde vzejde slunce – chladné jest; –

Vyvstane kvítí – svadlý květ; –

Zazní-li hlas, tu hlaholem

Uráží cizím ucho mé! – –.

Kdež zem, která mi otčinou? – –

Tam za tmavými horami

Rudí se v jitru obloha;

Tam odtud libé hlasy zní,

Co přes hvozd rohů lesních zvuk.

Zda věčný hvězd to souzvuk jest –

Či otčiny mé hlas to zní?

O jistě, jistě tam má vlast!

Však tmavá noc v ni stezku kryje.“ –

Tak temnou nocí s větrem lká

Na pusté skále královič;

Však ne té země královič,

V níž bydlí: v dálce jeho vlast

Neznámá jemu, neznámý

V ní kraluje otec prý jeho –

Syn nezná ho, ba nezná sebe sám! –

Čím víc se za horami dní,

Tím více roste touha jeho;

A z dálky jakby rohu zvuk

Jej přes hvozdy zval v dalekost,

Tak jej to mocí pudí v před,

Kde tuší, vlast že jeho jest.

Již spěchá rychlým krokem tam;

Však nezná stezky před sebou,

Nad šírou zemí černá noc

Bezhvězdé roucho rozestřela.

On bloudí v levo, bloudí v pravo,

A hledí v před a patří v zad,

Noc kolem – kolkol temnota!

Zalká pláčem holubiným,

Úpí hlasem vlašťovice,

Toužně hledí v černé nebe,

Prosba jeho zhůru zní;

Žádost jeho vyslyšena,

Za horami víc se dní;

Ajta nové v jitřním zlatě

Vzejde slunce na Golgatě!!!