Královna Ema.

Král Ethelbert ve hoři zlém

ni rady, útěchy nemá,

vše marné prosby s hrozbami,

jak led jest královna Ema.

Od něho žije dvacet mil

na hradě, jenž schýlen k moři,

a oba se trápí v samotě,

a oba hynou v hoři.

Dnes povolal král radu svou,

v kamenné usedli síni:

Tu otec Emy, starý Sver,

jenž oči vždy rukou si stíní,

tu Etfrid a tam Gutlack stál

a všecky úžas jímá,

když Ethelbert jim představil

legata papeže z Říma.

Pak na trůn sed’ a nemluvil

a všickni stáli němi,

a ze všech strach měl největší

Sver starý, otec Emy.

I pravil král: „Mne tresci bůh,

však nevím jiné si rady,

když musím žít a v ruce své

mít pevně otěže vlády:

Sněm poručiž, ať žena má

se ke mně zpátky vrátí,

neb legát římský musí hned

k rozvodu souhlas mi dáti.

Chci syna mít, jsem člověk též,

jsem král, chci následníka –“

Kol ticho. Sveru do srdce

to každé slovo jak dýka.

On věděl, v hradu nad mořem

proč sama královna žije,

zřel legata – a viděl sněm

a nezved’ nashrblé šije.

On věděl, po prvním porodu

že řekla – ó slova kletá!

já nechci více matkou být

za všecky poklady světa!

V tom tichu venku zazní pláč

a lehké kroky jak ptačí,

a dveře juž se rozletnou

a královna Ema sem kráčí.

Jí purpur bedra nekryje,

ni vínek vlasy zlaté,

je bosa, v říze žíněné,

a bílé ruce má spjaté.

Na bohatých jí kadeřích

jak stíny popel leží

a pláče, k trůnu kráčí blíž

a mluví zvolna, stěží:

„Já, pane, těžce hřešila,

ach, odpusť vinu moji!

Ne královna, jen hříšnice

před tebou v pláči tu stojí.

Bůh smiloval se nade mnou,

anděla poslal mi v snění,

a byl to hrozný, smutný sen

a jaké probuzení!

Já dlouhou chodbou šla, dalekou,

tam vlhko, chlad a plíseň,

a při tom zvučela duší mou

ta od kolébky píseň.

Ta píseň, již jsem zpívala,

když Erich, děcko sladké,

usínal mými před zraky –

ach štěstí naše krátké!

A chodbou tou jsem bloudila,

děs honil mne kol plaše,

tu v koutě stálo plačící

to mrtvé dítě naše!

Tak bledé, smutné, zsinalé

své útlé spínalo ruce

a dělo: ,Nevíš, matičko,

v jaké tu umírám muce!

Ó, vyveď mne z té chodby ven,

mne po světě se stýská,

zde nemám psa, ni sokola,

ni přilbu, která se blýská.

Zde žiju sám, jím samotu

a piju k ní své slzy,

a jestli mne odsud nevezmeš,

tu umru na věky, brzy.‘

Já vzbudila se, pane můj,

pláč přemoh’ mne a rázem

jsem vzchopila se, byla noc,

a hvězdy padaly na zem.

A já šla pěšky dvacet mil

při záře severní lesku,

a modlila se, slzami

jsem k tobě značila stezku.

Teď stojím zde, zříš slzy mé

i popel na mém vlase,

ach, odpusť, miluj – ženou tvou

i matkou chci být zase!“

Král skočil s trůnu, objal ji

a jásot zazněl síní,

svým očím starý Sver nevěří

a stále rukou je stíní.

Pak vykřikl: „Ó dcero má!“

a zrak mu radostí svítí,

„za všecky světa poklady

ty nechceš matkou býti.

A pravdu díš. – Co poklady

širého světa kraje,

však pro dítě – jen pro dítě!

neb dítě poklad je z ráje!“