Královna noci.

Na západě se z večera

hvězdnatá brána otvírá,

a z ní, hle, noci královny

zjev krásný vzejde, čarovný.

Na černém oři hrdinně

vznáší se krásná jezdkyně,

temné jí roucho splývá v zem,

démanty vrouben jeho lem,

a čelo zdobí diadem

měsíce čarným půvabem,

bělou se šijí vine vlas

bohatý, plný bujných krás,

a závoj splývá po skráni

z paprsků luny setkaný.

A kůň podkovou tepe v zem,

až jiskry srší kolkolem,

a lid praví si po kraji:

„Jak ty hvězdičky padají.“

A za ní od západních hor

se duchů spánku vznáší sbor:

ti temní, to jsou snové zlých,

dobrých ti v hávech květnatých.

Tak každé jasné noci zříš

královnu svou projíždět říš,

ta béře v svém se průvodu

až tam k těm horám východu,

tam zmizí v záři karmínu,

v zklenuté hráně z rubínů,

z níž zlatým leskem osloněn

s úsměvem vzejde – mladý den.