Královna Zimy.

Hoj! na bílém koni

o závod se honí

s větrem jezdkyně;

vlasy s bledých skrání

jako mraky za ní

vlají v krajině.

Mráz má v šerém hledu

a korunku z ledu

nese na čele;

a jak pádí, v běhu

prší vločky sněhu

s šatů úběle.

Kol boků má šaty

zimostrázem spjaty,

pasem zeleným,

a ve hřívě koni

perlami to zvoní:

ledem kaleným.

Kudy větrem letí,

urve s holých snětí

poslední si list. –

„Hoj!“ zavýská s plenem

v sedle vystrojeném

z prázdných ptačích hnízd.

„Hoj!“ zavýská sobě,

„květiny jsou v hrobě,

listí haraší!“

A kudy tak spěje,

celá zem se chvěje

v bílém rubáši.

Hoj, na bílém koni

o závod se honí

s větrem jezdkyně.

Toť královna Zimy!

Havran letí s nimi

v sněžné krajině.