Královně máje

Ó Královno, s korunou dvanáctera hvězd!

Máj, hle, to jedno z královských Tvých gest.

Tys dlaně vztáhla, paprsky s nich tekou

jak slunce potoky a květů vlnou měkkou

vše objaly: strom i keř, luh i skály,

vod okovy se v žáru jejich vzňaly,

hlas vlnám daly stříbrný, v nich zpívá

jak zvonků loretánských píseň tklivá.

Tys hnula lilje žezlem a země líha

sta tisíc kalichů Ti v obět zdvihá,

kde krví obětní se stává čarem

ros krůpěj, zkad, jak nad Abele darem,

výš vůně vstoupá lehce do azuru.

I duše mojí prolomily kůru;

je srdce bílý květ, jak kalich otvírá se

a pylem vyzlacený hoří v jase,

v něm klokotá krev, v krůpěje se tříští

jak na oltáře svatém obětišti.

Chce každá krůpěj rudou růží býti

a věncem podnoží Tvé obevíti,

co pohled každý hoří lásky palem

se hvězdou zachytit Ti roucha na lem.

Mé ruce spiaté jak by tkaly spolu

modliteb třásně na liljovou štolu.

A z očí hlubin vážím perly jasné zvlášť,

Tvůj vykrumplovat blankytový plášť,

kam, Milostná, Ty schráníš do věčnosti,

co z dětí Tvojich nejslabších je slábo tak,

že nesneslo by v žáru spravednosti

jak slunce čistý Syna Tvého božský zrak.