Královně máje. II.

Do stínu olší zabloudil jsem maně –

zář slunce věnčila juž horám čela –

a naslouchal jsem v tichu, jak se chvěla

ve proudu vlna, větev u mé skráně.

„Co dáte Královně?“ dech’ vítr z pláně;

„krůpějí duhy“ vlna zašuměla,

„poupata vonná, jež mi vypučela,“

v olších to chvělo, „vůni svou,“ dí stráně.

Na horách záře: „Dám vše svoje zlato,“

„hebounký závoj stkáme,“ mlhy na to,

„nejsladší písně,“ slavík tluče v křoví;

„svůj růměn,“ rdí se paprsk purpurový;

v myšlenkách stojím – bázní jat se třesu:

„Přijmeš je, Matičko? srdce své Ti nesu!“