KRÁLOVNĚ MARII ANNĚ

Královno Anno, tichá, smutná paní,

mám psací stolek tvůj, podivný skvost,

jak klekátko, k němuž se hlava sklání,

když první trn do srdce, srdce vrost’.

Tvá ruka bílá snivě spočívala

na mahagonu žhavě svítícím,

když ku jižním jsi hvězdám listy psala,

a modlitba tvá zářívala k nim.

Tvou růží uvadlou přihrádky voní,

inkoustu stopy sukno střísnily,

v má okna noc svá věčná světla roní,

pohádky města se v něm zasnily.

Ó, celé město i s tvým starým hradem

vstupuje ke mně – i to okno snad

komnaty, v níž tvůj stolek stával ladem

a sepsala jsi víc, byl truchlivý tvůj hrad.

A někdy v půlnoci v závojů vlání,

když propast vzduchu světlý sklene most,

královno Anno, tichá, smutná paní,

neslyšně přicházíš, můj vzácný host.

Průsvitná liliově k stolku sedáš,

zrak zasněný, pln stínů tajemných,

otvíráš zdobným klíčkem, cosi hledáš –

růženec z perel bleskne v rukou tvých...

A na stolku pak ráno za svítání,

kdy zmlká v slunci mrtvých srdcí tep,

královno Anno, tichá, smutná paní,

zřím stopy slzí tvých a modliteb.